2012 Šumava - Modrava
Jsme tak namlsáni úžasnou zasněženou krajinou i podmínkami k běžkování, že tuto sobotu vyrážíme znovu do našeho druhého nejstaršího národního parku. Pro změnu jede opět Emča, ale jedeme sami dva. Můžeme si dovolit vyjet až v osm. Cesta není ani suchá ani zasněžená. Je namrzlá. Sníh se opět moc neobjevuje. Projíždíme Srní, kde z auta ukazuji Emče místa našeho pohybu minulý týden. Po drobném boji parkujeme na velkém parkovišti uprostřed obce Modrava. Celodenní parkovné je za 50 Kč.
Modrava je sympatická obec, která je východiskem k mnoha zajímavým výletům. Pravda je, že se o ní poslední dobou píše především jako o jedné z nejbohatších obcí. Důvod nechť si každý dohledá. Mám rád tyto čtyři Šumavské obce, myslím tím obě Kvildy, Srní a Modravu. Ostatně většina našich výletů se okolo nich točí. Neznamená to ovšem, že by ostatní nebyly půvabné, ale tyto čtyři jsou jakými si přirozenými vládkyněmi. Počasí je pěkné a tak neotálíme a zbrojíme na výlet. Běžky nandáváme až za mostem a vyrážíme k Rybárně. Stopa je projetá a u 2,5 km vzdálené Rybárny jsme coby dup. Celou dobu jdeme vedle tmavě hnědého Roklanského potoka, který se klikatí uprostřed zapadaných plání. Asi netřeba zdůrazňovat, že je jedním ze třech potoků, které tvoří později tok řeky Vydry. To je ta řeka, co je typická svými velkými kameny. Ale kdyby to přeci jen bylo potřeby zmínit, tak těmi zbývajícími jsou Filipohuťský a Modravský potok. No, a když už jsme u tohoto toku, tak soutokem s Křemelnou, což je opět typický Šumavský tok, vzniká Otava. Řeka Otava. Aby byl kruh dokonalý, tak Otava se vlévá do Vltavy. Pointa je v tom, že Vltava, naše nejdelší řeka, pramení nedaleko Kvildy. Ani nemrkneme a jsme na rozcestí, které nám ukazuje 3 kilometry k Tříjezerní slati. Tady poprvé více stoupáme. Pod oblíkem fotíme skupinku mladíků i s jejich plyšovým psem. Tak je taky prosíme o foto. Do cíle výletu nám zbývá 500 m. Po 400 m mi Emča oznamuje, že se chce vrátit. Snažím se jí vysvětlit, že ke slati je to jen asi 100 m, ale chce se přesto vrátit. Obracíme tedy a jedeme zpět. Po asi 200 m se znovu otáčí, a že prý tam tedy dojedeme. Matematika je v tomto případě jasná! Na zpáteční cestě začíná hustě sněžit a do toho foukat ostrý protivítr. Zahalujeme obličeje, ale musíme jet. Stavíme kousek od rozcestníku u Javoří pily, kde si dopřáváme doušek teplého čaje. Zpátky až do Modravy jedeme v kuse a Emča vpředu nasazuje tempo, které konstantně drží. Mne to nutí se trochu zadýchat. Docela by mohlo být zajímavé sem jít, až sleze sníh, dle fotek na internetu by měly být patrné stopy pily, popř. jejích objektů. Kromě pily zde v nedávné minulosti byla i rota našich novodobých strážců hranic.
Spokojeni přicházíme k autu a radost z výletu nám kazí situace na parkovišti. Nějaký kretén si za mne stoupl, a já se ocitl uprostřed tří řad aut. Normální je, že jsou vedle sebe dvě řady aut, tak aby mohly obě auta vyjet. Zde se utvořily řady tři. I dítě by napadlo, jak asi ta auta z prostřední řady vyjedou. Překvapuje mi ta bezohlednost. Uklízíme lyže a přezouváme se. Vůbec netuším co dělat. Nejhorší je, že večer jdeme na bál, před námi min. 2 hodiny jízdy, Emču musím odvézt k našim a lístky mám ještě pro dva další páry. Jdeme do informačního centra zkusit se zeptat. Paní se s tím rovněž nesetkala, nenapadá ji co dělat. Opisuji si proto číslo na horskou službu a chci je zkusit. Vracíme se k autu a už z dálky vidím, že to bílé auto co za námi stojí, někdo odmetá. Je to parta důchodců z jižních Čech. Tady udělám ze slušnosti střih.
Ujíždíme z Modravy a rozhodujeme se najíst v Srní jako minulý týden. Emča se jako obvykle těší na palačinku. Já se spokojím jen s čočkou. To abych měl večer nějakou vzpomínku. Mezi Sušicí a Horažďovicemi jsou silnice bez známky sněhu. Vypadá to, že pojedeme svižně. Naneštěstí tak do deseti minut začalo hustě sněžit a přestalo až v Hrádku. Cesta tudíž neubíhala tak rychle. Naopak se z toho stala vánice, a mi jeli místy krokem.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář