2013 Šumava - Březník
Chtělo se nám jet se sklouznout, nechtělo se nám ale jet daleko. Myslím opět do Jizerek. Vydali jsme se k nám na Šumavu do Modravy! Na stejné místo i parkoviště jako loni. Stejně jako loni nás večer čeká bál. Jen doufáme, že nám stejně jako loni nezatarasí výjezd parta jihočeských důchodců. Na parkovišti jsme v první řadě, tzn., jsme mezi prvními. Nechávám si raději manévrovací prostor, co kdyby nějaký zuřivý „důchodec“ zapomněl, jak se parkuje. Nepanují nikterak drtivé mrazy, přesto převlékání na parkovišti není příjemným zážitkem.
U muzea dřevařství se vydáváme vlevo a po několika desítkách metrů nastupujeme do stopy. Tím, že jsme přijeli brzo, je stopa poměrně prázdná. Sice trasu známe, ale takto v zimě jsme tu poprvé. Přibližně v polovině trasy se proti nám řítí rolba. To jsme ještě nezažili! Nezbývá nežli vylézt na odhrnutý sníh na kraji cesty a doufat, že průjezd ustojíme. Jedeme čerstvě projetou stopou a musíme říct, že se v ní jede o poznání hůře. Těžko říct proč.
Lidí přibývá a hlouček je i v Luzenském údolí. Nás čeká krátké, ale prudké stoupání na Březník. Emča vybíhá jako první, protože já se vracím morálně podpořit Martinu. V bufetu si objednáváme jen polévku. Tím, že jsme vyrazili brzy, nacházíme volná místa k sezení. Po 20 ti minutách je v bufetu tak plno, že to někteří vzdávají. Snažím se chvíli navrhovat návrat přes Cikánskou slať, ale nápad se nesetkává s porozuměním. Čeká nás tudíž zajímavý sjezd. Všichni jej zvládáme ve zdraví. V podstatě až do Modravy je cesta z kopce.
Parkoviště je zaplněné, ale naše auto není zataraseno. V informačním centru si s Emčou kupujeme pohled, který si tradičně značíme turistickým razítkem. V nedalekém Srní si v oblíbeném bufetu dáváme lehký oběd a více méně bez zastávky jedeme domů pro benjamínka, kterého hlídají babičky.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář