2016 Český les - Čerchov
Po loňském roce, kdy téměř nebyl sníh, vypadal ten letošní ještě hůře. O Vánocích bylo 17 °C a první atak nuly se objevil až na Silvestra. Na Nový rok jsme si tak naplánovali procházku do vojenského prostoru Brdy k bunkru Jordán.
První sníh se objevil až v polovině ledna, když jsme byli lyžovat na Rakouském ledovci. Při první příležitosti jsme tedy vyrazily projet české hvozdy. Do poslední chvíle jsme nevěděli zdali jet na oblíbenou a jistou Šumavu nebo do neméně pěkného, ale pro nás v tomto ohledu neznámého Českého lesa. Zároveň nám po mnoha letech zamrzl rybník a dalo by se bruslit. Rozhodnutí padlo večer před odjezdem. Napomohl tomu taktéž díl Běžkotoulek věnovaný právě Českému lesu. Je na čase okusit něčeho nového. Juniora odkládáme k babi taktéž den před odjezdem.
Ráno padá jako o závod a teplota se přibližuje deseti stupňům pod bodem mrazu. Dokládám tašku s převlečením a mezitím se blíží L., kterou D. vyhodil nahoře na silnici. Asi se bál sjet k bytovce. Pro jistotu beru v garáži lopatu. Rovněž R. píše SMS, že nepojedou, ale upřímně řečeno to jsem čekal.
Jako obvykle kecáme a já nesjíždím z dálnice, sjíždíme až na dalším sjezdu a krokem jedeme přes Chotěšov, Horšovský Týn až do Chodova. Tam se rozpoutal taková vánice, že jsme zůstali viset na silnici. Do předu to nešlo a dozadu jsem neviděl. Holky musely ven a ukazovat. Zcouvali jsme a vydali se přes Klenčí. Cesta byla lepší, ale i tak žádná hitparáda. Na parkovišti jsme zaparkovali na posledním volném místě a jali se obout do běžkařských bot. Hlídač nás ujistil, že jsme správně na Rozcestí pod Čerchovem a vybral symbolické parkovné 40 Kč.
Nasazujeme naše ski a letošním prvním skluzem jedeme do neznáma. Hned na první možné odboče zahýbáme do lesa, protože po silnici se nám nechce. Mezi stromy sjíždíme na silnici, kterou chvíli kopírujeme a opět se noříme mezi sněhem pokryté stromy. Už dlouho se nám nepoštěstilo spatřit tolik bílé. Proplétáme se mezi stromy a okolo parkoviště, na které jsme měli původně dojet. Jsme zde poprvé a nechali jsme se zmást výběrčím. Míříme vstříc nejvyššímu vrcholu Českého lesa. Jedeme regulérně po silnici, která je samozřejmě uzavřena neboť je pokrytá notnou vrstvou sněhu. Stoupání není prudké, jen dlouhé. Ale i tak je to výživné. Dolů to bude mazec. Vjíždíme do závěrečné pasáže a zde jsou scénky jako z Mrazíka. Stromy obalené sněhem i mrazem a rovněž tak stavení. Sundáváme lyže a vstupujeme do vyhřátého bufetu. Výzdoba je nám blízká. Vysvětlím. Jelikož 3 z nás jsme takzvané husákovi děti, výzdoba sestávající se z busty posledního předlistopadového prezidenta, vlajky, odznáčky, různé dobové písemnosti nám tvaruje lehký úsměv na rtu. Většina spolustolovníků je z druhé strany hranice. To je sympatické a zároveň symbolické.
Nic naplat je potřeba se vrátit. Venku přituhlo a nás čeká nepříjemný sjezd. Jestli jsem vyjel na horu první, jsem nyní bezpečně poslední. Při plužení bolí kyčle, kolena, všechno. Ještě teď mně při vzpomínce na něj bolí vše.
Na parkovišti se převlékáme a jedeme již správnou cestou zpět. Bohužel jak se blížíme Plzni teplota stoupá. Z domova máme hlášeno, že i rybník taje. Příroda si s námi několikátou sezonu hraje.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář