2014 Jarní Toskánsko, díl 1.
13. 7. 2014
--- Tak to všechno začalo ---
Už dávno jsme si zvykli, že nám dovolenou plánuje Martinina zaměstnavatelka. Tentokrát přišla zkraje roku s tím, že si vezme na jaře dva týdny volno. Průběžně se termín i jeho délka měnily, až se čas ustálil na posledním dubnovém týdnu, Velikonočním týdnu. Jako vždy jsme probírali možné i nemožné. Postupně jsme probírali Česko i cizí kraje, hory i moře, auto i letadlo, jet ve dvou nebo celá rodina. Nakonec nezvítězilo nic neobvyklého. Rozhodli jsme se jet sami dva do Toskánska. Nikoliv za památkami, ať již chráněnými či nechráněnými organizací UNESCO, ale poznat ta místa, kam nejezdí hlavní vlna turistů a zažít běžný toskánský svět. Ochutnat místní speciality, místní vína, projet jedinečnou krajinu, poznat svérázná středověká městečka a vesnice i si odpočinout v místních přírodních termálních lázních, kavárnách a hospůdkách.
Plánování se tentokráte neubíralo směrem konkrétním, ale spíše jsme vybírali regiony a okruhy zájmu. V průvodci i na internetu je všech možných informací dostatek. Nakonec se budeme pohybovat zejména v okolí měst Montalcino a Montepulciano, s občasným výletem někam dál. Jeden den bychom asi taky navštívili ostrov Elbu.
Průvodce i mapy není problém získat. Léta kupujeme stejné vydavatele, vesměs i ve stejném knihkupectví. Letos jsme objevili vydavatele nového a musíme říci, že nám velmi vyhovoval.
Nejprve jsem hledal ubytování ve stylu agroturistiky někde na farmě v odlehlém místě, nebo nějaké staré panské stavení, zámeček, tvrz anebo tak něco. Nakonec jsme si pronajali byt v lázeňském městečku Chianciano Terme. Uprostřed oblasti, kterou jsme chtěli objevovat. Asi není ostuda přiznat, že to bylo až o dvě třetiny nižší, co se nákladů na ubytování týče. Ubytování jsme zamluvili a dopředu uhradili agentuře ze země helvétského kříže. Veškeré jednání probíhalo přes jejich pražskou pobočku a bylo naprosto korektní a vstřícné. Asi by to mělo být standardní, nicméně jsem byl příjemně překvapen. Nezbývalo se než těšit.
Naneštěstí se vyskytla drobná komplikace. V únoru jsem se dozvěděl, že na jaře pojedeme služebně na Taiwan. Vše nasvědčovalo tomu, že se termíny nebudou krýt. V průběhu se ale datum několikrát posouvalo, až se náš návrat ustálil den před odjezdem na jih Evropy. Odlétal jsem trochu nervózní. Strávit skoro dva týdny na druhém konci světa, vrátit se a druhý den jet 1200 km, z toho jsem měl respekt.
Sobota
Před třiceti hodinami jsem se vrátil z Asie. Jsou 3 hodiny ráno a já nesu našich pár tašek do vozu. Nakonec se tam neseme sami a můžeme jet. Obvykle píšu, že jedeme na D5 směr D1. Tentokrát jedeme taky na D5, ale směrem opačným. Na poslední benzínce u nás kupujeme noviny a překračujeme nerušeně hranice. Já vadnu, to se dalo čekat. Dávám volant Martině a uděluji pokyn, jaký směr má držet. Následně usínám. Budí mně, až když míjíme potřebný sjezd na Rakousko. Jedeme dál a točíme se u mnichovského fotbalového stadionu. Po pár kilometrech si sedám opět na místo řidiče a povolenou neomezenou rychlostí se řítím do Rakouska. Před hranicemi kupujeme Autobahnvignete za osm padesát. Za chvíli naše rychlost klesá na předpisových 130 a posléze na 110 km/hod. Protože je stále brzké ráno, je dálnice prázdná. V Innsbrucku bereme plnou nádrž. Jak se blížíme k Brenneru, tak přibývá sněhu a dokonce začíná sněžit. My jedeme v kraťasech. Ještě že jsem nechal prozíravě zimní pneu. Kamiony v protějším směru zoufají. My zoufáme taky, protože nás čeká nehezký úsek italské dálnice. Monotónně si to suneme na Bolzano a Firenze, což je Florencie.
Z dálnice sjíždíme podle mapy, protože jsem zjistil, že nemám v navigaci italskou mapu. Značení je obstojné, držíme se cedulí Montepulciano. Stavíme hned v první vinotéce. To se nedalo! Klube se z ní dokonce i sklep. Beru jednu láhev na večer, na nějaké obšírnější zkoumání bude ještě čas. Protože na mne kouká skoro prázdná nádrž jedu k místní benzince. Nikde nikdo, to protože je čerpací stanice samoobslužná. Studuji jak a co. Vkládám kartu a důvěřuji. Automat si ji načte, vyzve mne k natankování a podle toho kolik naberu, si posléze strhne. Po pár kilometrech stavíme u dalšího sklípku. Zatím opět jen prohlížíme, zde mají i sýry, uzeniny a olivový olej. Nicméně do kufru přidávám tři láhve.
Po pěti kilometrech míjíme ceduli s názvem naší obce. Jedeme intuitivně a máme štěstí, napoprvé vjíždíme do ulice našeho bydlení. Parkujeme a já jdu do hotelu, kde nám mají vydat klíče. Recepční je sympaťák. Vratnou kauci nechce, a platit za závěrečný úklid taky nechce. Jdeme se sami podívat do bytu. Dům je přes ulici. Nejprve mi ukazuje garáž a pak jdeme do bytu. Ten má asi 150 m2. Dvakrát tolik co náš byt. V bytě je prostorný obývací pokoj, skromná kuchyně, velká členitá chodba, komora velikosti menšího pokoje, tři ložnice a tři koupelny. Zároveň dvě prostorné terasy. Řešíme, jakou ložnici zvolíme. Vyhrává ta, jejíž postele nemají pelest. Martina si bere tašku s věcmi do ložnice, já si ji nechávám v obývacím pokoji. Děláme si lehkou večeři a k tomu si otevíráme místní Nobile di Montepulciano. Naše první! Vždyť začínat se má tím nejlepším!
Večer se jdeme projít do města. Z okna vidíme staré město, které je postaveno na vyvýšeném kopci. Později zjišťujeme, jak je to to pro tuto oblast typické a je tak vystavěna většina měst i vesnic. Na místním fotbalovém stadionu právě probíhá „mač“ několika dětských týmů. Na tribuně jim fandí jejich rodičové, vzorně seskupeni podle mužstev. Výbuch emocí je slyšet ještě daleko od hřiště. Nedaleko vidíme COOP. Jdeme se tam podívat, jestli stojí za to sem chodit nakupovat. Nestojí. Zkratkou se dostáváme do historického centra města. Není nikterak veliké, a tak si jej můžeme projít. Protože jsme unaveni, vracíme se do našeho bytu i k naší láhvi výtečného Nobile. A to nejen že je známé ono bylo opravdu výborné.
Neděle
Nedělní probuzení bylo za zvuků vrzání. Vybrali jsme si dlouhé a pohodlné postele, ale za to vrzající. Odkráčel jsem připravovat snídani a rozmyslet kam se vydáme. První den je vždy nejhorší, člověk je natěšen a nejraději by viděl vše najednou. Ponořil jsem se do průvodců, ale hlavně do mnoha vytištěných stránek z italských serverů. Vybral jsem scenérie i městečka oblasti Val d'Orcia s vrcholem dne obcí Montalcino. Rodištěm slavného Brunella di Montalcino.
Na několik pokusů vyjíždím z garáže. S naším obřím autem se tam sice vejdu, ale překáží mi poskládané přepravky, opřená umyvadla, ale hlavně moped, který parkuje před protější garáží. Zastávkou číslo je jedna je středověká vesnička Montichiello. Nežli však k němu dojedeme, stavíme na mnoha místech odfotit zvlněnou působivou krajinu. Rovněž několikrát jen tak odbočujeme na úzkou silničku, která nás noří hlouběji do toskánské krajiny a zapadlých samot. Silnice jsou lemovány pravidelným stromořadím, vinice jsou v zákrytu jako napoleonské vojsko a olivovníky září svoji nepopsatelnou modro-zelenou barvou, košatou korunou a vrásčitými kmeny.
Montichiello je bezesporu středověký klenot. Usazeno je na kopci asi 500 m n m. Se třemi sty obyvateli nepatří mezi největší, o to působivěji však vyniká charakteristický ráz uliček, do kterých je zasazeno několik církevních staveb i torzo pevnosti. Z hradeb se před námi rozprostírají pohledy do širokého okolí, vidíme mnoho zemědělských usedlostí a zejména město Pienza, které si sebevědomě říká o návštěvu. Když jsme do Montichiella přijížděli, tak jsme jeli po asi nejtypičtější toskánské silnici. Tyto serpentýny vidíme na každé pohlednici, na každém obrázku italského Toskánska. Vůbec jsme to nevěděli. Dokonce jsem všude hledal kde ji najít i jak se tam dostat. Krajině se říká Crete Senesi a táhne se v délce asi 100 km. To bylo velké štěstí. Teď jedem na protější stranu a snažíme se ji odfotit. Místo asi máme dobré, ale počasí není na focení ideální.
Další zastávkou, jen krátkou, je lázeňské městečko Bagno Vignoni. Městečko obklopuje historický termální bazén. A to tak že kolem dokola a bazén je na místě, kde jinde bývá náměstí. Bazén se již dlouhé dobu nevyužívá a slouží jen jako turistická atrakce. Nedaleko centra, na kraji města jsou kamenné vany z dob Římanů nebo Etrusků. Dole pod městem se dá v termální vodě i koupat.
Asi pět kilometrů odtud je obec Castiglione d´Orca. Nám trvá cesta asi hodinu. Stavíme takřka co pět set metrů, protože nejedeme přímo, ale vždy kus cesty jiným směrem, abychom nasáli krajinu. Zvlněnou krajinu, tvořenou zde především usedlostmi s přilehlými polnostmi. Castiglione d´Orca je tvořeno dvěma v minulosti spojenými obcemi. Tudíž se v ní nachází dvě pevnosti. Pevnost Aldobrandesca a pevnost Tentennano, která se nachází na území Rocca d'Orcia, kterážto se sloučila s Castiglione. Jdeme se podívat jen k věži Tentennano. Na parkovišti pod pevností se parkuje tak, že u nás už by řidiči volali policii. Tady jsou k sobě tolerantní, a když mohou ostatní auta vyjet, tak se parkuje, jak se dá. Přesně podle pravidla „Nech mě žít, já tě taky nechám“.
Přesouváme se do Montalcina. Krajina je úžasná. Přeci jen jsme zde první den, a tak nás uchvátí kdejaká nerovnost. Vzdálenosti zde nejsou nijak velké, ale úzké silničky klikatící se do nepřehledných serpentýn určují pomalou jízdu. Hledáme kde zaparkovat, neboť všechna místa na parkovišti jsou plná. Jezdíme kolem dokola, až máme štěstí. Nějaký Němec odjíždí. Parkuji na několikátý pokus, protože stále vyčuhuji. Jako první jdeme prozkoumat pevnost Rocca. Tvořená je čtyřmi věžemi vzájemně spojenými ochozem, po kterém korzujeme. Uvnitř jedné z věží je vinotéka. Taky jak jinak, zde. Vidíme nádherné kousky. Náhle mi padá brada. Na cenovce je 1500 EUR. Asi nejdražší víno, které jsem na vlastní oči kdy viděl. Zcela jistě ale nebylo nejdražším vínem zde. Vplouváme do městečka a usedáme do první kavárny, která se nám líbí. Káva dobrá, ale ten desert, ten byl vynikající. Proplétáme se uličkami, navštěvujeme většinu kostelů které míjíme, nakukujeme do paláce Pieri a jdeme i ke katedrále sv. Salvatora. Po celou tu dobu rovněž zkoumáme nabídky vinoték, které lemují křivolaké uličky. Zhruba máme představu o nákupu. Nežli nakoupíme, samozřejmě chutnáme. Tedy já řídím, tak jen trochu. K autu se vracíme spokojeně s třemi láhvemi. Nežli se ale vydáme k poslednímu dnešnímu cíli, tak na konci města zabočuji do areálu vinařství Crocedimezzo. Říká se tomu rozhodnout se ve vteřině. Ani blinkr jsem nestačil pustit. Majiteli je postarší pár. Pán nás provází sklepy, v kterých víno zraje jak ve francouzských dubech tak i v jugoslávských. Dle něj je víno z těch slovinských, jak později upřesňuje, hezčí. Kromě nerezových tanků nám ukazuje i stáčecí linku. Jak i zmínil, je vidět, že sklepy jsou nedávno zrekonstruované. Je nám jasné, že bude slušné zakoupit i nějaké víno. Víno samozřejmě také ochutnáváme. A to jak Brunello tak i Rosso. Nakonec kupujeme láhev jednu. I tak vyšla na více nežli sada nedávno koupených 3 vín. Během konverzace zjišťujeme, že navštívili Česko neboť pán je vystudovaný historik a snad něco bádal na zámku v Náchodě.
Jak jsem zmínil v Montalcinu vzniká slavné Brunello di Montalcino DOCG adále pak i Rosso di Montalcino DOC, Sant´Antimo DOC, Moscadello di Montalcino DOC. Oblast, kde se vyrábí Brunello má plochu 24 000 hektarů, ale jen na 15% se pěstuje vinná réva. K výrobě se používá místní odrůda Sangiovese Grosso. Kvalita je přísně kontrolována a dosahuje se i dlouhým zráním. Na trh se smí uvést nejdříve po pěti letech. Z toho musí min. dva roky zrát v sudu. Není úplně běžné, aby ze stejné vinice i odrůdy vznikala dvě vína s označení původu. Tím druhým ve stínu slavnějšího Brunella je Rosso di Montalcino. Vyrábí se většinou z mladších vinic, které teprve čekají na svůj vrchol. Na trh může 1. září následujícího roku po sklizni. Sant´Antimo se produkuje jak červené tak bílé. Moscadello je bílé vhodné spíše k dezertům. Vyrábí se jako tiché, pozdní sběr a šumivé. Mezi nejvýznamnější zdejší, ale i italská vinařství patří Biondi Santi, jejich předek je považován za tvůrce Brunella. To bylo léta páně – koncem 19. století. Mimochodem ta drahá láhev byla dílem tohoto vinařství.
Poslední zastávkou je nedaleké benediktinské opatství Sant´Antimo. Dochovaný románský kostel je obklopen hodně starými olivovníky. V okolí jsou vinohrady i olivové háje. Prostě dokonalý závěr dne. Nedaleko kostela je placené parkoviště. Parkovné činí asi 1 EURo. Proč to ale zmiňuji. Vidíme dohadujícího se německého řidiči s Audi A6, který nezaplatil, jak jej místní policistka kasíruje o dvacet EUR pokuty. Ještě se diví a rozčiluje se. No ale ušetřil za parkovné.
Vlastně jsme dnes navštívili i Bagni San Filippo. Navštívili jsme jen proto, že nás sem zavedla značka a zároveň jsme si chtěli prohlédnout místo, kam máme chuť se jít vykoupat. Zaparkovali jsme u kraje silnice a po vyšlapané cestičce šli dolů ze stráně. Po několika vteřinách na nás vykouklo několik van s teplou vodou, v kterých se rochnili všichni ti, kteří parkovali podél krajnice. Pro ilustraci se jedná o několik desítek aut a obytných vozů.
Domů se dostáváme pozdě, ale spokojení. Další den neplánuji, nechávám to na ráno. Přestože jsme putovali dnes oblastí Montalcino, tak jsme večer otevřeli dezertní vino Santo.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář