2014 Jarní Toskánsko, díl 2.
Pondělí
Ráno je jako přes kopírák. Na dnešní den jsem nám vybral výlet po tzv. orlích hnízdech. To jsou vesnice, respektive městečka která jsou vystavěná na skále, s domy nalepenými těsně při sobě. Na závěr bychom se chtěli vykoupat v přírodním termálním koupališti. Cesta nás povede tentokrát spíše jižním směrem. Kousek za naší obcí stavím u zámku Chiarentana. Daleko zajímavější nežli stavba je pohled na protější serpentiny. To je náhoda, jedná se o ty druhé, které jsou také vyobrazované na pohlednicích.
První zastávkou by mělo být město Sorano, ke kterému také směřujeme. Na chvíli ale zastavujeme v obci Vitozza, bohužel nemáme trpělivost dojít až na konec k etruským hrobům. Sice jsme ušli po značené stezce několik set metrů, možná i dva kilometry, ale vzdali jsme to a vracíme se k autu.
Sorano je vystavěno na tufové skále. Nežli však zaparkujeme, jedeme na protější kopec vyfotit si město z dálky. Opět máme problémy naše auto někam zaparkovat. Jestli jsme se doteď proplétali úzkými uličkami, tak tady jsou ještě užší. Zaujme nás obchůdek s vyřezávanými předměty denní potřeby z olivového dřeva. Mimochodem olivové dřevo má nádhernou kresbu. Dominantou města jsou, pevnosti Masso Leopoldino a Fortezza Orsini. Obec není nikterak rozlehlá a tak se snažíme rychle dostat k autu, ale chytáme se do pasti uliček. Jednou končí u chodu do domu, jednou se náhle ubírá jiným směrem, než potřebujeme. Některé jsou, jak se říká slepé. Město se nám ale líbilo!
Pitigliano je od Sorana vzdáleno asi dvacet kilometrů. Tady to s parkováním vypadá ještě hůř. Projíždíme krokem městem. Dopravu dokonce řídí policajti. Z druhé strany jsou ještě lepší záběry města, ale znamená to překonat dva kilometry za půl hodiny. Pitigliano je rovněž postaveno na tufové skále. Je jedním ze skvostů etruské civilizace. Stavíme na takovém plácku v zatáčce a jako jiní fotíme. Ve svahu je umělá jeskyně, ve které je vinotéka. No, do kufru nakládám další tři láhve místního vína. Vracíme se k městu a hledáme místo k zaparkování. Nakonec dávám auto do kopřiv. Do města vcházíme s davem, to nás děsí. Nástrahy v podobě vinoték jsou na každém kroku. Odolávám, kdo se s tím má tahat. Město projdeme, samozřejmě včetně všech kostelů, paláců i katedrály. Končíme v pizzerii. Jednoduchou, ale chutnou pizzu nám doplňuje džbánek „bianca“, džbánek „rossa“ i láhev „acqui“. Jedinou skvrnou na jinak příjemném obědě bylo čekání na placení. Po cestě k autu už jdeme na jisto a kupujeme již před-vybrané dvě láhve. Typickou baňatou opletenou lýkem zvanou fiasko „fiasco“, a Santo, což je toskánské dezertní víno. V kopřivách přibylo aut a výjezd se trochu zkomplikoval.
Sluníčko pere, počasí je na rozdíl od soboty sympatické. Náš výlet nyní pokračuje do lázeňského místa Saturnia. Z obrázků víme, co nás čeká, ale když se kaskády vynořují proti nám, je to pohled nad očekávání. Na parkovišti se převlékáme do plavek a jdeme k vodě. Tam je hlava na hlavě, do van v kaskádách ani nezkoušíme jít. Jdeme do odtoku do proudu. Voda je horká a je provoněna sírou. Spoluležící se mažou černým bahnem. Když to dělají domácí, tak proč ne mi. Mažu se tedy od hlavy do pasu. Je to zážitek, ani ne tak teplá voda, to známe třeba i ze Slovenska, ale ta atmosféra a kaskádovité vany. Hlavně je to vše v přírodě, bez rušivých dostaveb nebo dodělávek. Užíváme si tu určitě dvě hodiny. Skoro se nám nechce domů. Co je „zvláštní“, to je, že ani parkoviště ani lázně nejsou za úplatu!
Posledním dnešním zastavením je třetí etruské město na tufu, město Sovana. Městečko je to dnes nejmenší, ale i tak malebné. Na jednom konci je katedrála sv. Petra i Pavla z 8. století a na druhém hrad Aldobrandeschi. Ve městě rovněž stojí rodný dům papeže Řehoře VII. Je pěkný podvečer a tak ještě než jdeme k autu, usedáme ve stejném baru, kde jsme si dávali na začátku zmrzku a objednáváme víno a macchiato. Asi kilometr od Sovany je význačné archeologické naleziště. Jsou zde etruské hrobky. Bohužel už není čas.
Fiasko tento večer padlo, tzn., že jej domů nedovezeme. Respektive jen prázdné jako dekoraci.
Úterý
Na kožené sedačce přemítám, kam pojedeme dnešní den. Ve středu jsme plánovali Elbu, a tak to nemůžu nijak přehnat. Hlavním cílem celé návštěvy Toskánska mělo být Montepulciano a Montalcino. Město Brunella jsme již navštívili, ale město Nobile zatím nikoliv. Montepulciano je navíc pouhých třináct kilometrů od nás. Bereme to ale opačně.
První zastávkou je městečko Pienza. Zdáli je viditelná čtyřboká věž. Nedaleko ní také později parkujeme. Tak jako v jiných městech většina obchodů nabízí víno, tak zde jsou to sýry a uzeniny. Víno samozřejmě rovněž, ale nejslavnějším produktem oblasti je sýr Pecorino. Jedná se o sýr z ovčího mléka, kulatého tvaru o průměru asi 20 cm. Produkuje se v několika typech. Čerstvý, který stárne méně než 30 dní je v chuti jemný a lehký. Polo-starý, který stárne do 60 dní je jemný, lehce aromatický. Již má tvrdší kůru. Starý, ten stárne až 6 měsíců a velmi starý stárne až 18 měsíců. Sýr má intensivní aroma, je tvrdý až drobivý. Dále pak jsou kořeněné, ke kterým se v určitém stádiu zrání přidává paprika, chilli paprika, nebo lanýže. Obvykle v době od polo-stáří až stáří. Poslední skupinou je sýr fermentovaný, ke kterému se několik posledních měsíců přidávají lístky ořechů. Dominantou města je určitě katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Návštěvu jsme stihly jen tak tak, protože se chystal pohřeb.
Stále se pohybujeme ve v oblasti Val d´Orcia. Cestu mezi Pienzou a San Quirico d´Orca, naší další zastávkou tudíž překonáváme po pěti stech metrech. Systémem jedeme – stojíme – fotíme – jedeme a dokola.
Náš cíl je malé středověké městečko s poměrně značně dochovanými hradbami. Asi největší zajímavostí je nemocnice Santa Maria della Scala ze 13. století, která sloužila poutníkům cestujícím po Via Francigena ke hrobu sv. Petra. Cesta měla 1700 km a vedla z Cantenbury do Říma. Něco jako známější svatojakubská cesta. Na konci obce je kolegiátní kostel Santi Quirico e Giulitta. Jedna z dalších interesantních středověkých staveb. Podél hradeb měli trhovci roztaženy své stánky s oblečením, toho jsme se nechtěli účastnit. Našli jsme si restauraci, která se nám líbila, a zamířili do ní. Na to, že bylo půl jedné, je restaurace prázdná. Italové holt chodí později. Interiér je zařízen jednoduše, výzdobu tvoří historické předměty zejména spojené se zemědělstvím. Usedáme k prostřenému stolu pro dva a objednáváme si předkrm bruschetta se zapečenými hříbky. Těm se italsky říká „porciny“. K jídlu si objednávám hovězí s čerstvými grilovanými fazolkami a Martina domácí tagliatelle s liškami postrouhanými lanýžem. K tomu jsme si každý objednali víno. Jak dojídáme, začíná se restaurant plnit. Espreso na závěr a jsme syti. Zaplatili jsme a následovali poloprázdnou ulici. Začalo drobet mrholit. V jednom z obchodů jsem zahlédl víno Santo v opletené baňaté láhvi o obsahu půl litru. V kufru bude dnes první.
Do Montepulciana jedeme stejnou cestou, bohužel stále mrholí. Malou zastávku činíme u zámku Massaini. Nežli nadobro vjedeme do města Montepulciano, tak se jedeme podívat na kostel San Biagio. Tady už prší dost. Parkujeme přímo ve městě snad na posledním volném místě. Chráněni deštníkem jdeme do centra. Na náměstí Piazza Grande, kde je dominantou katedrála Santa Maria Assunta déšť naštěstí ustává, je zde rovněž radnice a z dalších staveb třeba palác Tarrugi. Pokračujeme procházkou dál přes mnoho dalších kostelů, okolo věže Pulcinella. Rovněž zde jsou uličky lemovány mimo jiné vinotékami nabízejícími především místní vína Nobile a Rosso. K autu se vracíme jinou cestou a ta nás přivádí k zdejší pevnosti. Ať chodím, jak chodím, tak mám neustále sluníčko proti sobě a nemůžu si ji vyfotit. Do parkovacího automatu vhazujeme ještě pár mincí a jdeme do vytipovaného obchodu pro karton s třemi láhvemi. Na konci města stavíme v nám známé usedlosti a u příjemné Asiatky si kupujeme k večeři čerstvé Pecorino, sušený salám s fenyklem a dvě láhve vína o obsahu 0,375.
Nobile di Montepulciano bývalo nejslavnějším toskánským vínem, jemuž se přezdívalo král toskánských vín. To bylo v 17. století. Nyní je trochu ve stínu Brunella. Znovuobrození nastalo v 20. století, kdy rovněž vnikl i název vína. Nobile se vyrábí na 1 300 hektarech. Vyrábí se z odrůdy Prugnolo Gentile, což je místní klon Sangiovese. Na rozdíl od slavnějšího sourozence není Nobile 100% Sangiovese. Minimálně 70% je z Prugnela Gentile, až 20% z Canaiolo Nero a zbytek z jiných místních odrůd, třeba Mammolo. Víno zraje min. dva roky v dubových sudech. Na trh se dostává po třech letech. I zde se produkuje z hroznů, které svoji kvalitou nemohou být použity pro Nobile, víno Rosso di Montepulciano. Ochutnali jsme obě vína jak mohutné Brunello tak svěží Nobile. Zatím jsme se shodli, že se nám více líbí Nobile. Není tak tělnaté, chuť není taková neznámá.
Středa
Mám jasno, Elbu jsme vzhledem k daleké cestě zavrhli. Strávili bychom zbytečně času na cestě a její krásu si dostatečně nevychutnali. Aspoň máme důvod sem v budoucnu opět zavítat. Dnes si ordinujeme toskánský Excalibur v San Galganu. První zastávkou je ale hrad Castellucio. Soukromá stavba, jako většina v okolí.
Tento týden již podruhé míjíme hrad Spedaletto. Ten je přestavěn do podoby agroturistické destinace. U cesty je stoleček s nějakými produkty. Jsme zvědaví a otáčíme se. Na stolku u stodoly jsou nabízeny k prodeji domácí těstoviny, olivový olej i víno. Jdeme se podívat do areálu hradu, ale nenacházíme nikde obchod. Stejně je na tom i postarší italský pár. Nakonec bereme za kliku stodoly a bingo to je ono, výrobna i prodej společně. Na jedné straně je stroj, z kterého se pomalu sunou nekonečné těstoviny, které jsou posléze krájeny a plní se jimi síta, která ručně postrkuje mladík. Vedle je pec nebo sušárna, v které získávají svůj tvrdý stav. My si kupujeme typické, toskánské pici, což je ručně dělaná těstovina podobná tlustým špagetám, dále domácí tagliatelle, olivový olej a víno.
V San Galganu parkujeme u restaurace nedaleko bývalého opatství. Nikoliv na centrálním parkovišti. Nejprve jdeme k polorozbořenému kostelu. Zakoupením vstupenky se dozvídáme kudy a kam jít. Pro prohlídce kostela stoupáme podél menší vinice ke kapli Montesiepi. Tam uvnitř je meč zaražený do skály. Jsme trochu zklamáni, protože je za poškrábaným silným sklem a není moc co vidět, natož fotit.
Druhou zastávkou jsou lázně Terme di Petriolo, v kterých se koupali již příslušníci klanu Medicejščích. Z nedaleké Florencie to sem měli kousek. Pramen se nachází pod rozpadlou zdí, která je hned vedle silnice. Je zde několik uměle vytvořených van a pod nimi v řece jsou drobnými i velkými kameny ohraničené dva bazénky. Kameny oddělují teplou a studenou vodu. Voda je o dost teplejší než v Saturnii. Lidí je zde hodně, ale je to zlomek toho co v pondělí. Převlékáme se na kamenech na břehu řeky. Rovněž zde se lidé potírají bahnem, ale vypozoroval jsem, že i takovou pastou, kterou získávají broušením světle fialového kamene o jiný tvrdší kámen. Pastou se natírají na obličeji, klouby, záda, atd. výhodou je, že když nám bylo horko, stačilo překročit nízký val z kamenů a ponořit se do studené proudící řeky. Celou proceduru několikrát opakujeme. Po dvou hodinách relaxu se převlékáme a opouštíme oblast. Snažím si představit něco podobného u nás, ale jde mi to ztěžka. Jednak vstup i parkování zdarma, jednak koupání vedle silnice, pod dálnicí, určitě by do toho kecala hygiena a v neposlední řadě bychom možná měli zábrany.
Zpátky jedeme okolo Fattorie Buco Nuova, okolo které už jsme jeli, ale zapomněli zastavit. Tentokrát nezapomínáme. Kupujeme si celý Pecorino semi-aged, salám z kančího masa, čtyři skleničky s různým pestem a omáčkou k těstovinám a na závěr želatinu z hroznů a fíků k sýru. Suma sumárum, raději nepočítat.
Všechny suvenýry typu víno a jídlo máme položené vedle dveří. Výhodou je, že víno dávají do kartonových krabic, těstoviny i olej v ní máme taky. U dveří je zásoba na otevření malého stánku. Karton je obvykle na tři vína (nebo jiné produkty) a má ucho, takže se dobře přenáší. I to dobře vypadá. Večer chutnáme desertní víno Santo, je opravdu sladké. Rozhodně není na běžné pití. Naštěstí má láhev jen 0,375 l. Tento objem je docela populární. Dovolená se nám dostává drtivě do své druhé poloviny.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář