2014 Jarní Toskánsko, díl 3.
27. 9. 2015
Čtvrtek
Průvodce i mé listy vychvalují oblast Arezza, která se nachází východním směrem. Než se Martina probudí, studuji vše v našem obýváku a plán je na světě. Výjezd z garáže už máme nacvičen, a tak jedeme vstříc novému směru a další perle oblasti.
Městečko Valiano je první, sice krátkou, ale neplánovanou zastávkou. Auto nechávám u polorozbořeného hradu a jdu se podívat do historického centra.
Jsme zvyklí, že města jsou na kopci, většinou obklopená hradbami. To co ale vidíme před sebou, jsme dosud neviděli. Město Cortona je monumentální. Parkujeme na sběrném parkovišti a do města se dostáváme přes park, kde jsou normálně jezdící schody. Na hlavním náměstí je radnice s typickou věží. I tady navštěvujeme přehršel kostelů. Ten na pohled nejhezčí, Santa Maria Nuova, ale nenavštěvujeme, protože jsme nenalezli k němu cestu. Je totiž uprostřed serpentin, na kterých byl čilý provoz. A ta jedna úzká cestička, ani se mi nechce věřit, že by se tam do ní dalo odbočit.
Castiglion Fiorentino je menší středověké město, z něhož tyčí torzo věže Cassero. Protože je pravé poledne, je většina obchodů zavřených. Město zeje prázdnotou. Jen tak tak kupujeme pohlednici a Otíkovi model auta-tříkolky. Je to model hodně rozšířeného vozítka. Trochu si jej projdeme, ale protože i kolegiátní kostel San Guliano je zavřený, tak usedáme do kavárny u městské lodžie. Káva, víno, zákusek v příjemném stínu s výhledem do údolí i na náměstí. Mama mía.
Na této cestě je poslední zastávkou Arezzo. Je to první velké město, které navštěvujeme. Zároveň je hlavním městem celé oblasti. Je jedním z nejbohatších toskánských měst. Že se jedná o velké město, poznáváme již po vjezdu. Následujeme přehledné značení a parkujeme na velkém parkovišti. Další známkou velkého města jsou místní „spoluobčané“ s nataženou rukou. Ví kam se postavit a rozeznají cizince na sto honů. Na nástěnné mapě města se orientujeme a ubíráme se k centru. Cestou míjíme římské vykopávky. Dříve zde býval amfiteátr. Nedaleko na nás čeká první z mnoha zdejších kostelů. Směřujeme ale ke katedrále. Na hlavním náměstí je velká lodžie Vasari, obklopená paláci i obyčejnými domy. Vše opravené, nepřeplácané a činí to na nás velký dojem. Na malém místě je zde soustředěno mnoho památek, paláců, kostelů a trochu se v tom ztrácíme. Kostel Santa Maria della Pieve si ale nechceme nechat ujít a ta půlhodina čekání stála za to. Konečně vystoupáme ke katedrále Santi Pietro e Donato. Uff, to je nádhera. Prohlížíme, procházíme trojlodní chrám, najednou začnou hrát varhany. Usedáme do lavice a posloucháme akusticky dokonalý zvuk. Vydržíme možná dvacet - třicet minut poslouchat ty libozvučné tóny, ale musíme jít dál. Venku začíná krápět, načež po pěti-deseti minutách opět ustává. Kupujeme si italské gelato a vracíme se k parkovišti.
Na zpáteční cestě kupuje v místním Sparu něco málo surovin a pokračujeme k hradu Montecchio. Toho jsme si všimli při cestě do Arezza. Odbočujeme do úzké uličky. Parkujeme a jdeme v ústrety mohutné zachovalé stavbě. Cesta je ale slepá a dál nevede. Nasedáme do auta a úzkou cestou zkoušíme intuitivně objet kopec. Nakonec se sice k hradu dostaneme, ale je zamčeno. Privat!
V našem oblíbeném vinařství Ercolani kupujeme nějaké domácí omáčky, pesta i želatinu k sýru, dvě dárková balení těstovin a olivového oleje a jedeme domů.
Pátek
Máme navštíveno vše, co jsme chtěli, tedy kromě Elbi, kterou jsme zavrhli, protože bychom většinu strávili v autě. Je tu ale ještě jeden, původně plánovaný cíl. Nejvyšší hora Toskánska Monte Amiata 1738 m n. m. Zatím jsme ji vynechávali, protože nebyla příznivá předpověď a taky nad jejím vrcholem stáli po celou dobu mraky.
Ráno se proto strojíme do sportovního a jedeme severozápadním směrem. Čím se blížíme víc k cíli cesty, tím se silnice víc klikatí. Trochu překvapeni jedeme stále, až parkujeme na parkovišti pod vrcholem. To jsme nečekali. K faktickému vrcholu to není ani 15 minut pěšky, částečně po sjezdovce. Místy tu leží ještě sníh. Na hoře se tyčí velký ocelový nýtovaný kříž. Pěšina však pokračuje dál a my ji následujeme. Po chvíli se objevují dva stánky se suvenýry. Nic zajímavého. Cestička pokračuje stále dál. Objevují se velké kameny, na jednom z nich se k nebi tyčí dvoumetrová socha Madony. Dál nepokračujeme, jsme trochu zklamáni, těšili jsme se na menší sportovní vycházku. Dolů už jdeme po sjezdovce. Proti nám se valí dav. Dole zjišťujeme, že přijel autobus. Jdeme výlet rozdýchat do restaurace. Výborný domácí linecký koláč a káva nám tu náladu trochu vylepšují. Jinak, návštěva za to nestála.
V průvodci píší, že je nedaleko přírodní rezervace s divokou zvěří. Když jsme tu, tak tam jedeme. Na parkovišti jsme druhé auto. Další zřejmě odradila cesta ala tankodrom. U zeleného mužíka kupujeme za 7 EURo vstupenku a on nás vpouští za velká vrata. Dostáváme okopírovanou mapu a slovní popis kudy kam. Počítám, že naše kopie má pořadové číslo tak pět set. Alespoň podle kvality zobrazení. Nedaleko vidíme první dřevěnou pozorovatelnu. Dojdeme k ní, ale musíme našlapovat opatrně, neboť všude kolem nás jsou rozesety mini. V tomto případě zvířecí bobky. Bobky jsou všude, ale my vidíme ledva tři muflony. Dál po cestě potkáváme jeleny, ale jsou tak daleko, že je i dalekohledem máme problém rozeznat. Proti nám se vynořuje budova správy parku a ukazatele nás posílají buď k srnám, nebo k vlkům. Srny budou stejný u nás i v Itálii. Ale vlci? Vplouváme do další ohrady a jdeme k jejich výběhu. No, asi to nebudu natahovat. Žádný vlky jsme neviděli, akorát jsme potkali pár oslů. Nemyslím nás, ale skutečné oslíky upatlané chudáky od hnoje. Povážlivě se zatahuje obloha a tak necháváme oslíky jejich nicnedělání a vracíme se k autu. Vítr začíná sílit tma je jako v podvečer a objevují se první kapky. K tomu se ještě lekáme, když se v křoví dva metry od nás dá do běhu dospělý jelen. U vstupu do parku je zavřená brána a zelený mužík nikde. Naštěstí není zamčená, tak otevíráme závory i zarážky a k autu už sprintujeme snažíce se marně vyhnout intenzivním kapkám. Mužík „přemýšlí“ v zaparkované dodávce.
Do Bagni San Filippo se dostáváme kolem druhé odpolední. Projíždíme známou ulici, ale není tu ani jedno místo k zaparkování. Zkoušíme ji projet celkem třikrát kolem dokola. Znamená to projet celou vesnici, najet na hlavní a opět odbočit do parkovací ulice. Nic, zkoušíme zajet do lesa, ale ostatní zaparkovali tak chytře, že vždy ten další už má parkování buď ztíženo, nebo znemožněno jako mi. Musím zcouvat. Zkoušíme poslední, čtvrtý průjezd a jsme odhodláni vzdát se koupele a jet domů. Bingo bílé BMW X6 právě vyjíždí. Za mnou jsou další dvě auta hledající místo. Né, né pánové tady parkuji já! Škodovka s CZ na značce. Převlékáme se na silnici do plavek a jdeme strání dolů teplým vodám. Je to opět trochu jiné nežli v předešlých dvou případech. Dá se říct asi nejpřírodnější areál. Rochníme se opět určitě víc než 2 hodiny. Zpátky nejdeme cestičkou do stráně, ale brodíme nehlubokou řeku a následujeme její proud k dalším zajímavostem. Je jím bílý „usazeninopád“ (konkrece, což jsou minerální usazeniny). Když už si myslíme, že jsme na konci a chceme jít k autu, zjišťujeme, že náhle jdeme proti davu. Otáčíme se, potřetí brodíme řeku a následujeme dav. Přicházíme k úžasnému „usazeninopádu“ na jehož vrcholu se to hemží lidmi. Sic jsme již svlečeni z plavek, ale nedá mi to nevylézt nahoru. Nahoře jsou malé prohlubně, v kterých se dá nanejvýš sedět. Něco jako „sedavá koupel“ ze Švandrlíkova filmu. Všechny jsou obsazeny dámami.
Večer jdeme naposledy do Montepulciana. Ulice jsou osvětleny a vytvářejí se tak nádherná zákoutí. Bohužel ne vždy zachytitelná fotoaparátem. Poslední nákup lahodného moku, poslední suvenýry, poslední fotky a kolem desáté jedeme domů.
Většinu věcí jsme zabalili odpoledne. Některé věci nosím do auta, abychom se ráno nezdržovali. Nosím tam i láhve.
Sobota
Ráno vyjíždíme v pět hodin, protože nás čeká přes 1200 km. Najeli jsme po troše bloudění na dálnici a pak následovala fádní cesta až na Rakouské hranice. Před Brennerem je zácpa a fronta se posouvá šnečím tempem. Normálně by to nevadilo, ale zbývá mi palivo na 20 km. Plánujeme vzít v Innsbrucku jako na cestě sem. Rozdíl mezi Itálií a Rakouskem je více než 30 centů. 400 Kč na nádrži. Tankujeme plnou a jedeme k Německu. Tady nasadíme místy až dvoustovku a cesta nám příjemně ubíhá. Naštěstí nikde není žádná „stau“.
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
Lonely Planet, průvodce
Florencie a Toskánsko, vydáno 2012
Dumont, cestovní průvodce
Toskánsko, vydáno 2012
Marco Polo, automapa
Toscana, 1:200 000
Freytag & Berndt, automapa
Itálie, 1:600 000
Server:
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář