2016 Jarní Provence, díl 2.
17. 11. 2016
Čtvrtek
Budí nás až budík a já jdu nejdříve přeparkovat to auto. Po vydatné snídani jedeme tedy hledat benzín. To kdyby nám někdo řekl, tak tomu neuvěřím. Je přece rok 2016. Naposledy jsem stál frontu s Babetou v roce 1990, kdy se benzín ze dne na den zdražil o 50%. Zabočili jsme hned k první benzínce kde jsme byli i včera. Nic. Vydali jsme se tedy směrem k dálnici a odbočili ke Carrefouru. Tady jsem se zařadili do již existující fronty. Snad budeme mít štěstí. Máme. Nikoho se neptáme kolik a za kolik a bereme plnou. I zde je platba kartou. S pocitem vítězství, alespoň na 700 km se vydáváme k dnešnímu výletu do městečka Gordes. Sledujeme navigaci až se dostáváme k nájezdu na dálnici. Zde stojí policistka i se zákazem vjezdu. Jsme v klidu. Otáčíme se a jedeme za místními, kteří to tu určitě znají. Míjíme avignonské letiště a úzkými silničkami prostě někam pokračujeme. Jedou tudy všichni. Provoz zpomaluje a začíná houstnout. Další nájezd je zablokován kamiony a bezradný policista je pokrčí rameny a říká mi se znatelným přízvukem: „This is France“. Alespoň nám radí kudy se do Gordes dostat. Trasu dlouhou 30 km tak jedeme dvě hodiny. Ještě, že jsme vyráželi časně.
V Gordes hledáme vjezd na parkoviště a pak už jdeme na prohlídku jedné z nejkrásnějších vesnic Francie. Vesnička leží na jednom z kopců departmentu Vaucluse. V centru stojí mohutný hrad. Na sklonku 20. století byly opraveny a zpřístupněny podzemní prostory paláce Saint-Firmin. Podzemní prostory, které jsou členité a vícepatrové jsou propojeny schodišti s jeskyněmi, v kterých jsou různé vodní nádrže, dílny, sýpky, sklady různých produktů, pekařské pece i olivové mlýny. Na zdejším náměstí v restauraci se natáčely scény filmu „Dobrý ročník“.
V těsné blízkosti leží Village des Bories, což je soubor domů z nasucho poskládaných kamenů. Skanzen je složen z 28 kamenných stavení, která sloužila jako obydlí, sýpky nebo chlévy. Vznik se datuje někdy do 18. století. Na cestě k druhému dnešnímu cíli městečku Roussillion jedeme ještě přes klášter Sénanque. Tento cisterciácký klášter je znám především z fotografií, kde je doslova ukryt mezi levandulovými políčky. Bohužel jsme zde měsíc-dva předtím nežli levandule kvete.
Do cesty se nám ještě plete vesnička Murs. Tady je zámek, ale nedá se k němu dostat, tak pokračujeme. V dáli již vidíme červené skály, na kterých leží červené město Roussillion. Kromě toho vidíme i červené pole. Rozkvetlé pole vlčího máku. To se nedá nezastavit. Silnice odděluje dvě pole. Červené s vlčím mákem a jasně zelené s vinnou révou. Chvíli po nás zde staví i autobus s chorvatskými turisty. Třicet lidí vniká a šlape v červeném poli aby se vyfotili. V Roussillionu, který není velký a vše je červené, neodoláváme a usedáme v restauraci na náměstíčku a objednáváme po sklence růžového vína, omeletě se zeleným chřestem, melounem se sušenou šunkou a espresem na závěr. Cena, víceméně předkrmů, se rovná ceně dvou chodů v Toskánsku. Zdejší okolí leží na okrové skále. Odtud ta barva. Bývalo zde největší světové naleziště tohoto přírodního barviva, těžilo se zde 17 odstínů.
Městečko Apt se nám nelíbilo a tak jej jen projíždíme. Zajímavostí je, že je známé výrobou kandovaného ovoce. Na výjezdu se všímáme obchůdku s vínem. Na chvíli tak stavíme a kupujeme si kromě několika skleniček terriny a confitu i 3-litrový kanystřík s místním růžovým. Jak se později ukazuje byla chyba, že jsme nevzali víc. Výběr je jinak neskutečný. Zaujala mne obří číše, ještě větší nežli mám doma.
Poslední zastávkou je město melounů Cavaillon. Parkování je téměř uprostřed města hned vedle římského oblouku, který zde stojí jako torzo městské brány z dob Octaviana Augusta. Nedaleko probíhají farmářské trhy. Pastva pro oči a protože kupujeme rajská jablíčka, meloun i kozí sýr, tak určitě i pro chuťové pohárky. Vedle ve stínu statných listnáčů hraje parta místních starších pánů petanque a při tom popíjí chmelový nápoj. Jdeme se podívat do nedaleké katedrály st. Verane, kde nás hodná paní ještě pouští do pěkné křížové chodby. Cavaillon je považován za světovou metropoli melounů. Meloun je druhým nejvýznamnějším exportní zbožím. Pěstuje se zde odrůda Charentais.
Večer na terase padá další lahvička, kanystřík je pečlivě uschován.
Pátek
Následující den jsme se rozhodli jet do přírodního parku Camarque. Čeká nás delší cesta autem, něco přes hodinu. Dali jsme si totiž za cíl strávit víc času chozením a užíváním, než-li sezením za volantem. Ráno opět opakujeme rituál se sháněním benzínu. Tentokrát u jiné stanice.
Parkujeme na pobřeží v městečku Les Stes Maries de la Mer a nejprve si procházíme nábřeží a dokonce scházíme na pobřeží na skálu vybíhající do moře. Na písku sbíráme vyplavené mušle. Po pobřeží korzujeme směrem k městu. Nejprve míjíme místní býčí arénu. Bohužel se nic nekoná. Uličkami lemovanými krámky a restauracemi se proplétáme ke kostelu Église des Stes-Maries. Ten je možné si prohlédnout nejen zevnitř, ale je možné vystoupat na jeho střechu. Odtud jsou výhledy zejména na široké-daleké moře, samotné městečko i Camarque. V kostele se údajně nacházejí ostatky tří významných žen tohoto města. Jedná se o Marii Jakubovu, Marii Salome a černou Sáru. Pověst praví, že se do města dostali na lodi, na které židé vyhnali z Izraele některé křesťany. Černá Sára je rovněž patronkou cikánů, ti se ji sem každoročně v květnu vypravují uctít. Les Stes Maries de la Mer je zároveň je zároveň největší zdejší vesnicí. Na náměstí se konaly trhy. Takových lákadel a pochoutek. Koupili jsme si vína, olivy, sýry ovčí i kravský a také klobásky, k tomu čerstvou zeleninu.
Park Camarque je znám především jako jedno z mála míst Evropy, kde jsou k vidění plameňáci. Kromě nich se zde vyskytují desítky dalších ptáků. Na pláních v mokřadech se pasou camargští koně. Nevelké plemeno bílé barvy. Dalším typickým tvorem jsou mohutní černí býci, kteří se chovají jak na maso tak pro býčí zápasy. Typickým produktem zdejší krajiny je červená a černá rýže z Camarque, riz de Camarque. Pěstuje se zde samozřejmě i bílá rýže. Mluvíme-li o červené, tak se jedná o celozrnou rýži s červenou vnější slupkou. Jak to známe z označení vín, tak i zdejší rýže nese označení IGP. Poslední takovou proslavenou komoditou je sůl a zejména fleur de sel neboli solné květiny. Říká se, že se jedná o nekvalitnější sůl na světě?!
Rozhodli jsme se navštívit nedalekou ptačí rezervaci. Po zplacení vstupu jsme šli podle ukazatelů k prvnímu místu, kde se růžoví ptáci vyskytovali. Je to úplně jiné než-li v ZOO. Za tu chvíli co jsme zde stáli je vždy několik přilétlo a odlétlo a tak se to opakovalo. Mezi nimi se brodili volavky bílé i popelavé zahlédli jsme i čápa. Takto jsme putovali podél jezer a mokřadů, cestou zpevněnou dřevěnými chodníčky i jen tak volným terénem. Jediné co se nepovedlo bylo počasí. Sluníčko pálilo, bylo snad 25°C a pravé poledne. V areálu jsme strávili okolo 3 hodin a nachodily mnoho kilometrů. Cestou nám přes cestu přeběhl párek nutrií, opodál se pásli bílí koníci a nad námi stále přelétali a plameňáci. Jakmile nás turniket vyplivl, šli jsme se ochladit do nedalekého obchůdku s lokáními produkty. Sůl, rýže, rýžové pivo a paštika nám naplnili batoh.
Když už jsme zde byli, rozhodli jsme se navštívit i druhé zdejší městečko. Salin-de-Giraurd. Dojeli jsme sem, a okamžitě zase odjeli. Vůbec se nám zde nelíbilo. Ani jsme nevystoupili z auta.
Dost bylo parku a tak jsme se vydali do nedalekého Arles. Město sice založili Galové, ale největšího rozmachu dosáhlo za Římanů. Jim rovněž vděčí za mnoho památek. Je zde amfiteátr, lázně i římské divadlo. Kromě toho je zde spousta kostelů, kaplí a katedrála Saint Trophime. Nedaleko centra města se nachází zbytky akvaduktu. Ten je zakomponován do kruhového objezdu. Náročnou procházku jsme zakončili v kavárně nedaleko amfiteátru.
Cestu domů jsme se stavěli na stejné benzínce, na které jsme ji ráno začali.
Sobota
Sobota
Sobotní výlet jsme plánovali trochu oddychový. Samozřejmě se to opět zvrtlo v putování hlavně vinicemi. První zastávku jsme udělali časně ráno v probouzejícím se Carpentras. Do města vcházíme branou zvanou porte d´Orange. Liduprázdnými uličkami se dostáváme ke katedrále Saint Siffrein. Vedle ní se nachází docela dochovaný římský oblouk a o několik uliček dál synagoga. Ta je samozřejmě zavřená. Nejzajímavější nám přijde krytá nákupní pasáž Boyer. Na to, že jsme úplně neplánovali zde stavět se nám zde líbilo. Nežli se vydáme vzhůru dalšímu dobrodružství potkáváme zámek Durbesson.
Malými vesničkami projíždíme až k obci Gigondas. Vesničku jsme prošli na jeden nádech. Vesnička malá, klidná leží na úpatí pohoří Dentelles de Montmirail. Nad ní se tyčí rozpadající se ruiny hradu. Vyrábí se zde velmi dobrá vína, která jsou často srovnávána s větším a známějším Châteauneuf-du-Pape. V místní vinotéce kupujeme po jedné láhvi Gigondas a jedné Vacqueyras. Přes Vacqueyras jsme sem přijeli, ale nechtěli stavět. Paní, která nás obsluhovala nám doporučila také návštěvu obce Séguret. Městečko je postaveno na skále jako orlí hnízdo. Od kostela, který je postaven v horní části obce jsou výhledy na okolí, které je plné vinic. I zde kupujeme po láhvi. Jedno bílé a druhé červené. Tato oblast patří mezi 16, která smí názvem své obce označit láhev. Odtud jedeme přes obec Sablet zpět do Vacqueyras. Vína ze Sablet mají také tu výsadu připojit název obce. Ve Vacqueyras stavím ve vinotéce doplnit kamarády k již koupeným láhvím v kufru. Tady se spokojíme se třemi a dvěma láhvemi oleje.
Přerušujeme naše vinné putování a vydáváme se vstříc legendární Mount Ventoux, která se tyčí 1912 m vysoko. Hora nazývaná větrná byla mnohokrát cílem cyklistické Tour de France. Letos tomu bude po desáté. Cestu na vrchol volíme z vesničky Malaucene. Ani ne tak, že o tom píše náš průvodce, ale proto, že nás sem poslali dámy z vinotéky. Cesta z počátku vede lesem až se posléze objeví ona pověstná měsíční krajina. Serpentinami se spolu s desítkami cyklistů suneme k vrcholu. Kopec se zvedá a cyklisté zpomalují, mi také. Na vrcholu to fučí jak na „větrné hoře“. Fotíme se u cedule a jdeme do místního šopíku koupit suvenýr. Překvapivě je jím i láhev růžového vína z okolních svahů. Zpět dolů jedeme na vesnici Bédouin. V obou vesnicích se vše točí okolo cyklistického vybavení. Pravidelně stavíme a fotíme. Super.
Večer máme v plánu zajet na kávu do Châteauneuf-du-Pape. Odpoledne po návratu tak odpočíváme. Po dojezdu do města papežského vína parkujeme jako minule u hradu. Zde se ale koná večerní turnaj v petangu místních pánů, tak parkujeme opodál. Sestupujeme do města, kde nás čeká překvapení v podobě zavřených obchodů, vinoték ale i kaváren a hospůdek. To byl šok, protože byla sobota večer. Odjeli jsme tedy rychle pryč a jeli do Avignonu. Prošli jsme hlavní třídu až k papežskému paláci, prohlídli si tak kudy a kam se vydáme při naší plnohodnotné návštěvě tohoto papežského města.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář