2019 Jarní Mosela, díl 1.
--- Jak to všechno začalo ---
Naše „gurmánské putování“ opět pokračuje. Po Toskánsku a Provence jsme si nadělili Moselu. Náš další plán, další sen, další výzva, prostě krása.
Jezdíváme sudé roky, ale bohužel loni nám to nevyšlo. Tentokrát jsme s sebou vzali i kola, protože podél řeky Mosely by měly být cyklostezky. Byl by hřích se po nich neprojet. A na rozdíl od nás se smí jezdit, i když se něco podegustuje. Ubytování máme v historickém městečku Bernkastel – Kues. Hlavně proto, že je tam most přes řeku. Těšíme se na minerální vína, kyselinku i chuťovou rozmanitost. Čeká nás spousta památek a návštěva Lucemburska. Bude akorát sezóna chřestu. Tak to půjde o peněženku. Výhodou je taky to, že nám na přesun stačí pár hodin. Má to vůbec nějakou nevýhodu? Má. Máme omezený čas pobytu. Jediné co mne překvapuje je, že o oblasti nejsou žádní průvodci, myslím v češtině.
18. 4. 2019 - čtvrtek
Nejedeme jako obvykle po práci. Na pohodu si vstaneme a po ránu se vydáváme na přibližně 600 km dlouho cestu. Kola máme upevněna na střeše. Jen na ně nezapomenout a nerozvášnit se na německých dálnicích. Tak jako je nám v létě souzená D1, tak v zimě a ostatních výletech většinou D5. Jízda je, oproti létu, parádní. Silnice se nemusí za nic stydět a provoz je téměř žádný. Na poslední chvíli přibaluji láhev sauvignonu a veltlínu od Karla, co kdyby!
První větší zastávku činíme v Trevíru, německy Trier. Město to „být s bohatá historie, která sahat až k Římani“. Parkujeme u plaveckého bazénu a s mapkou v ruce si vykračujeme k římským lázním, podél kterých pokračujeme k amfiteátru. Ten se docela zachoval, tak jej prolézáme skrz. Naskrz samozřejmě taky. Slunečné aprílové počasí nás provází do rozkvetlých zahrad kurfiřtského paláce. Rozkvetlé záhony tulipánů kontrastují se zelenajícími se stromy. Kolem dokola se táhnou hradby někdejšího opevnění. V Konstantinově bazilice, jež sousedí s palácem, usedáme do dřevěných lavic a oddáváme se poslechu zvučných varhan. Utrhnout se z rozjímání musíme. Za rohem nás čeká zlatý hřeb zdejší architektury. Kostel Panny Marie a katedrála sv. Petra. Obě stavby s úctou procházíme. Z oněch historických, notoricky známých památek nám chybí jen Černá brána, Porta Nigra. Římany vystavěná městská brána. Kdysi z ní udělali kostel s klášterem a to ji zachránilo před rozebráním na stavební materiál. Na náměstí to žije a u několika stánků rozlévají víno. My nemůžeme. Procházíme se dalšími historickými uličkami i se jdeme podívat, kde stál římský most. Kolečko dokončujeme u auta.
Do místa našeho ubytování jedeme podél řeky Mosely, která dala jméno tomuto vinařskému regionu. Silnice se klikatí podél břehu, od kterého se vzdaluje a znovu přibližuje. V Bernkastelu nalézáme náš dům velice snadno. Kola dáváme do garáže a po vynesení bagáže jedu přeparkovat na hlavní silnici, která je podél toku.
Ptáme se paní domácí kam na víno, radí nám, že soused vinař má dnes otevřeno. Tak jdeme. Trochu nesměle, hlavně přes jazykovou bariéru si jdu objednat. Na baru je do 20-ti láhví, z kterých je možné ochutnat. Výběr není snadný, až na dvě láhve Dornfelderu to jsou vše ryzlinky, každý v jiném provedení. Auslese, spätlese, feineherb, trocken a lieblich to dávám, ale další nápisy již nikoliv. Co znamená, Alte reben a Hochgewächs jsem se dozvěděl později. Mám ambici ochutnat všechny varianty krále vín. Zkouším se s majitelem domluvit, jak to funguje ale moje němčina, na to nestačí. Po chvíli se objevuje jeho syn a anglicky mi zdejší systém vysvětlí. Je jednoduchý. Pijete a nic neplatíte. Platí se pouze za jídlo. Je to takové sousedské posezení v ulici. To mi ale přijde takové blbé. Vzorky poctivě ochutnáme a na závěr si kupujeme alespoň láhev. Ještě, že to máme přes ulici.
19. 4. 2019 - pátek
První den jedeme do Lucemburska. Hranice nejsou daleko a ani nepoznáváme jejich přejezd. Cíl máme jednoduchý, hlavní město Lucemburk. Parkujeme v podzemce co nejblíže centru, poblíž kostela sv. Alfonse.
Lucemburk je bývalá vojenská pevnost. Systém opevnění i hradeb je patrný na každém kroku, leží na skalnatém ostrohu nade dvěma řekami. Obyvatel zde žije něco málo přes sto tisíc. Lucembursko je velkovévodství, čili monarchie. V čele země je velkovévoda Jindřich I. Ve 14. století se po sňatku s Eliškou Přemyslovnou stal Jan Lucemburský českým králem. V zemi má sídlo několik úřadů EU.
Na náměstí Place Guillaume jsou vinářské trhy. Taková náhoda. A náhoda přeje připraveným. Protože zde chceme strávit celý den, teď nic nekupuji. Okolo místní radnice se prodíráme na promenádu, kde je dominantní památník připomenutí, přezdívaný Gëlle Fra, ve tvaru obelisku. Na jeho vrcholu je bohyně Niké ve zlatě. Pod námi se rozkládá park Petrusse v kterém teče stejnojmenná řeka. Hledáme jak se dolů dostat. Parkem se chvíli procházíme, ale víc nám to táhne k pevnosti. Proto se se zastávkou v katedrále Notre Dame, kde je pochován Jan Lucemburský vypravujeme do čtvrti Grund.
Zde je dominantní stavbou opatství Neumünster na druhé straně řeky Alzette. My však jdeme na opačné straně historickými uličkami okolo historických domů k před námi se tyčící pevnosti Bock. Do pevnosti i kasemat samozřejmě jdeme. Chodby jsou vytesány ve skalním bloku. Má jich zde být 23 km a sloužili i za druhé světové války jako protiletecký kryt. Z jednoho okénka vidíme na druhé straně řeky se táhnoucí městské hradby s válcovitými věžemi, proto po projití podzemního komplexu přecházíme po mostě řeku a přes ni se vydáváme k majestátním hradbám. Počasí je opravdu nádherné až zbytečně teplé. Po návratu se proto na place u opatství na chvíli leháme do solitérních plechových lehátek. Taky se hlasitě žaludek dožaduje svého přídělu. Proto se vracíme do města. Míjíme i kostel sv. Michaela a usedáme na zahrádku jednoho podniku na pěší zóně. Objednáváme si pizzu a k ní místní pivo. Pizza jako od Itala i chutné pivo. Nedaleko je velkovévodský palác a mi máme štěstí na výměnu stráží. Tu s námi sledují další desítky turistů. Ani se nejdeme podívat na pamětní desku Jana Palacha a jdeme rovnou pro vybranou láhev a zpět do auta.
V městečku Grevenmacher se nachází jedno z vyhlášených vinařství Bernard Massard. Známé především výrobou šumivých vín, ale dnes již i tichých. Parkujeme nedaleko vinařství a jdeme se po tomto městečku projít. Procházka dlouhá moc není. Dojdeme ke kostelu sv. Vavřince a usedáme na zahrádku cukrárny. Kávu i moučník doplňuje místní Rivaner. V nedalekém obchoďáku ještě kupuji pár láhví Lucemburského Moselského, Elbling, Rivaner a Riesling v různých provedeních. Poslední zastávkou je nám město Konz, které je již v Německu a kde se stavíme jen u kláštera Karthaus.