2021 Podzimní Andalusie díl 1.
--- Člověk míní, Covid mění ---
Další díl gurmánského cestování nás zavál nečekaně do Španělského historického regionu Andalusie. Není to 100% gurmánská dovolená v tradičním pojetí, protože to není úplně region na našem žebříčku, protože letíme letadlem, protože máme velmi omezený čas, protože tady budou mezi sebou bojovat různé zájmy, protože a poněvadž. V neposlední řadě je „doba kovidová“ a netušíme jaké nám přinese překážky a překvapení.
Už vůbec myšlenka na tento výlet je zajímavá. Tak nějak jsme měli mít v roce 2020 výročí a plánovali někam vyjet. Myšlenka byla jet na Taiwan, kde to dobře znám a mnoho známých mám. Nicméně již zmíněný Covid způsobil naprostou revoluci v chování i cestování. Zcela určitě leteckém. Něco, co si početné generace již ani nedovedli představit. Tzn. rok 2020 byl, co se mezinárodního cestování týče, odpískán. Rok 2021 nezačal jinak, ale již jsme měli více informací a objevila se možnost očkování. Na jaře jsme si tedy dovolili risk a rozhodli se na podzim vycestovat. Bohužel v termínu, který byl dopředu daný, již mnoho destinací není. Mallorka, Málaga, Švédsko a Island. Severská místa byla zamítnuta, na ostrov to zase netáhlo mne. Zarezervovali jsme tedy jediné možné letenky, ubytování i auto na cestu, pro nocleh a k pohybu po Andalusii.
Naplánovat všechna ta lákadla do jediného týdne nebylo vůbec jednoduché. Nakonec jsme volili mezi naprostými povinnostmi, něčím zajímavým i něčím kam by asi moc lidí nejelo. Jak se blížil termín odletu, tak sílila nastupující podzimní vlna epidemie. Celý rok 2020 jsme se chovali zodpovědně, nikam necestovali na rozdíl od mnoha, tak jsme byli rozhodnuti letos jet. Všechny povinnosti k vycestování v této nelehké době jsme splňovali a stačilo jen vyplnit příjezdový formulář do Španělska. Kupodivu jsem se ním zapotil, protože stránky nechtěli spolupracovat, dokonce jsem jim musel psát. Čekat ale na odpověď, tak neodletíme.
Nezbytná příprava spočívala, jak jinak, v prostudování pořízených průvodců i map. Už bych si mohl zřídit půjčovnu. Na internetu jsme průběžně hledali hlavně zajímavosti a zkušenosti. Dopředu jsem tak objednal vstup do Alhambry, ale vstup na stezku Camine del Rey už byl beznadějně vyprodán. Zkoušel jsem si s nimi dopisovat, jestli by se nenašla 2 místa, ale nenašla. Nějaký mustr jsme pro představu měli a konkrétní podobu mu dáme až na místě. Podle nálady, podle počasí a tak.
Sobota
Nakládáme kufry do kufru a s dostatečným a předstihem vyrážíme vstříc parkovišti a letišti. To by nebylo, aby dálnice byla průjezdná. Stojíme a popojíždíme někde u Loděnic skoro hodinu. V sobotu! Na parkoviště dojíždíme a hned přesedáme do dodávky vezoucí nás na Terminál 2. Odbavujeme kufry a jdeme do útrob odletové haly. Létání se bojím, a tak se musíme trochu otupit. Tupíme se „milerem“ od Znovínu. 0,2 dcl za „kilo“, dobrá koupě, tak to opakujeme. Letadlo má zpoždění. Nic překvapivého.
Letíme Boeingem 737 – MAX, to je ten, kterému byl na dlouhou dobu zakázán provoz z důvodu několika po sobě jdoucích nehod. V letadle sedíme v respirátoru. Zdarma není ani voda. Let do Malagy netrvá „zaplať-pán-bůh“ dlouho. Na malém letišti nás čeká velká kontrola. Kontrolují nám podrobně všechny certifikáty a formuláře. Kdo nemá vytištěno a občas nefunguje čtečka má „smolíka“ a berou jej stranou. Co s nimi dělají nevíme. Hledáme naši půjčovnu, kde opět kontrolují všechny certifikáty. Místo WV Polo fasujeme Seat Arona. Vše je připravené, vnucují nám pojištění, které máme mít již zaplacené. Mám to i vytištěné, ale paní mi na monitoru ukazuje, že to v systému není. No skoro v 11 v noci nic nezjistím, tak pojišťujeme. Auto je to nové. Nakládáme bagáž, do navigace ťukáme adresu ubytování a jedeme. Není to daleko a v podzemce parkujeme záhy a na ubytování jsme za 5 minut. Venku zjišťujeme, že jsme zaparkovali v jiné podzemce. To budeme řešit až zítra. Máme vytištěný postup, jak se dostat do domu, jak otevřít bezpečnostní schránku, v které jsou klíče a odemknutí bytu je již okamžik. Byteček máme malý v přízemí, ale dostačující k přespání. Prostorný obývák s kuchyní, vestavěná ložnice v tom samém prostoru a samostatná koupelna s WC. Necháváme kufry na chodbě a jdeme se projít.
Je okolo půlnoci, snad se někde občerstvíme. Míjíme několik barů a noříme se blíže centru od kterého bydlíme max. 10 min. Usedáme a rádi bychom si objednali. Tím, že nevíme, co mají, tak objednáváme pivo a jídelní lístek. Po chvíli se servírka přijde optat, jestli jsme si vybrali, opáčíme, že čekáme na lístek. Ukazuje na malou cedulku s QR kódem na stole a odchází. Hm, co s tím, zkouším tedy aplikaci na telefonu a ejhle online jídelák. Z toho plyne, že bez chytrého telefonu a dat jste nahraní. Po cestě domů ještě u Vietnamce (podotýkám kolem 1 hodiny v noci) kupujeme něco k jídlu do lednice a na druhý den.
Neděle
Ráno nemáme nikterak velké plány. Popojíždíme po pobřeží na východ po tzv. bílých vesnicích. Ty se vyznačují bíle natřenou fasádou všech domů. Obzvlášť z dálky je to velmi působivé. Nic takového jsme ještě neviděli.
První zastávkou je obec Frigiliana, vzdálená asi 70 km od Malagy. Vesnice je známá především výrobou třtinového medu. Dokonce snad jediná výroba v Evropě! Pěstováním manga, z kterého se dělá vše, co nás napadne i produkcí sladkého vína. Zejména bílého. Historickým centrem se vinou úzké klikaté uličky. Všudypřítomná bílá omítka na domech je doplněna barevnými okenicemi a nepřeberným množstvím květin. V čase oběda usedáme na terase vyhlídnuté taverny. Objednáváme něco lehkého, sendvič s avokádem a rajčaty a sendvič se sušenou šunkou Jamón de pata negra. Na to, že je říjen je teplo, na triko i kraťasy. V informačním centru se doptáváme, co stojí za to ještě vidět a navštívit. Paní nám doporučuje vesnici Cómpeta a jeskyni pokladů v Rincón de la Victoria.
Cómpeta leží směrem k Malaze a cesta k ní je klikatá jako had, velice úzká a vede horami. Město nám přijde větší nežli Frigiliana, ale ne tak přitažlivé. Procházíme jej, ale bary jsou buď zavřené nebo plné, tak jedeme do jeskyně. Kdo kdy navštívil naše jeskyně má vysoké očekávání. Stejně tak i my, jeskyně nás nepřesvědčila, a tak přejíždíme na pláž. Je 24.10., čas se vykoupat v moři. Teplo je a je to výzva. Nejsem žádný otužilec, ale dalo se normálně plavat. Co bylo ale daleko větším zážitkem, tak hejno zelených papoušků létajících v korunách palem. Asi nemá cenu už přejíždět jinam, tak jdeme směrem k centru hledat nějakou hospůdku. Takto v podvečer je všude plno, a tak chvíli čekáme až se uvolnil jeden stolek. Dávají nějaký fotbal, tak je jasné, proč je plno. Objednáváme španělskou pizzu a španělskou omeletu spolu se španělským radlerem Cruzcampo. Tedy značka je vlastněná Heinekenem a předtím Guinnesem.