2021 Podzimní Andalusie díl 2.
Pondělí
Dnes máme rezervovánu prohlídku zdejšího klenotu, pevnosti Alhambra. Vyjíždím zavčasu, protože cesta chvíli potrvá. Váháme, jak den pojmout, nakonec se rozhodujeme ráno strávit v Granadě a odpoledne v komplexu Alhambra. Máme zásadu parkovat co nejblíže centru, parkujeme tedy na jednom z velkých parkovišť. V podzemce, které jsou snad všude.
Pěší zónou okolo kostela Panny Marie Bolestné se vydáváme k Metropolitní katedrále Vtělení Krista a pak uvidíme. Tato monstrózní pětilodní stavba je situována ve výstavbě a dost špatně je možné ji zachytit na jedné fotce, nebo si udělat ucelenou představu o stavbě. Dominantou je vysoká zdobná kopule a bílé mohutné sloupy. Procházkou jdeme i po několika dalších okolních svatostáncích (kostely Nejsvětějšího Srdce Páně, sv. Justa a Pastora, Věčné Pomoci, sv. Jeronýma, sv. Antonína) a u jednoho usedáme na „cafe con leche“ a „cafe solo“ a pozorujeme šum velkoměsta. Nejvyšší čas se pomalu přemístit k palácovému komplexu, a tak se přesouváme k autu.
Parkujeme na jednom z mnoha záchytných parkovišť, na kterých už volných míst mnoho nenacházíme a jdeme do infocentra pro vstupenky. Naši rezervaci mají, do telefonu nahráváme dle instrukcí jejich aplikaci a několikrát nás upozorňují, abychom v určený čas stáli na určeném místě. Máme totiž prohlídku Nasridských paláců. Areál se skládá ze 3 základních částí (hradu, paláce a podhradí) a do mapy nám zakreslují časovou náročnost jednotlivých okruhů. Vracíme se k parkovišti a přes důkladnou bezpečnostní i kovidovou kontrolu nás vpouští do areálu Maurské pevnosti.
První část je rozlehlé prostranství obehnané souvislou mohutnou zdí z červených cihel protkanou obranými věžemi. Odtud asi čerpali inspiraci stavitelé Kremlu. Bez legrace to opravdu vypadá jako zmenšenina Moskevské pevnosti. Procházíme tedy podél zdí až k prostranství s nepřeberným množstvím růžových záhonů. Okolo ruin paláce Abencerrajů vcházíme do prostranství, na kterém stojí Karlův palác a kostel Panny Marie. Karlův palác je největší stavbou, tak trochu se sem nehodící. Uvnitř vypadá jako aréna obklopená sloupovým. Procházíme okolo hradu na druhé straně prostranství, až se vracíme stejnou cestou, kterou jsme přišli ráno. Okruh končíme opět u Karlova paláce. Máme ještě asi půl hodiny do prohlídky paláce tehdejších sultánů, tak jdeme do hradu. Tady je další „check point“, kde nás kontrolují (občanka+certifikát) a vůbec to neodsýpá. Začínáme mít trochu obavu o čas. Prolétáváme obě věže, z kterých jsou naprosto parádní výhledy na pohoří Sierra Nevada i čtvrť Albaicín. Shora vidíme, jak blízko je to do centra Granady. Raději si jdeme stoupnout do fronty do paláců. Přeci jen by to měl být zlatý hřeb. Zatím jsme trochu zklamáni tím chaosem, neustálou kontrolou, od kdy že to máme Nasridské paláce, ne úplně přátelským značením, co kde je a tak. Pořád nás někdo honí a kontroluje. Něco se nechá pochopit, ale všeho s mírou. Neustále nás upozorňují abychom byly na tomto konkrétním místě, kde začíná dlouhá fronta přesně v 15.30, kdy máme mít prohlídku. Samozřejmě jsme tam a samozřejmě stojíme ve frontě další minimálně půl hodinu. A samozřejmě se předbíhá. Naštěstí paláce jsou skutečný zlatým hřebem. Je zapomenuto a odpuštěno. Popisovat nic nebudu všude je toho k najití spousta. Když si ale představím, v jaké době to vznikalo a jaké měli nástroje, tak je obdivuhodné, co dokázali vykouzlit i v jakém stavu se vše dochovalo. O to horší srovnání s dnešními výtvory. Ta zdobnost se smyslem pro detail je úchvatná.
Po skončení scházíme branou granátových jablek do historické čtvrti Albaicín. Ta je vyhledávaným místem pro své kouzelné úzké klikaté uličky pamatující dobu Maurů. Poctivě si vyťapkáme na horu odkud je výhled na celou pevnost. Dohání nás hlad. Putujeme dolů a míjíme další sakrální stavby. Protože jsme oběd odflákli jen tyčinkou hledáme něco „typical“. Scházíme zpět dolů a v jedné z uliček obsazujeme volný stůl, který je vyloženě na té ulici. Objednáváme jehněčí a užíváme si lahodnosti pokrmu. Uličkou pokračujeme až jsme najednou u katedrály, u které jsme byli ráno. Proplétáme se uličkami, který jsme dopoledne míjely a vracíme se zpět do pevnosti, na parkoviště a na cestu zpět. Ani bychom nečekali, jak jet k pevnosti blízko. Dnes to byla pořádná procházka. Aplikace nám ukazuje 15 km a dopoledne 8 km. Za městem krmíme našeho Seata, který se ukázal velmi příjemným společníkem.
Úterý
Lákadel je moc, času málo. Ráno jedem do Jerezu, celým jménem Jerez de la Frontera. Jerez je kolébkou vína sherry „šery“. Jedná se o dolihované, odborně fortifikované víno. Vinný destilát se u tohoto vína na rozdíl od jiných známých fortifikovaných vín přidává až po prokvašení. Cesta je bohužel zase dlouhá přes 200 km. Jedeme po dálnici podél pobřeží, většina je bezplatná a placené jsou asi 4 úseky. Parkujeme v podzemce pod hlavním náměstím a jdeme hned najít vyhlédnuté „bodegas“ vinařství.
Kupujeme vstup s maximální degustací včetně tapas. Máme čas do začátku exkurse a jdeme se tedy podívat k nedaleké maurské pevnosti Alcázar. Vypadá to, že je tam hotel či co. Okolo je sympatický park, v kterém hledáme stín, začíná se totiž nepříjemně oteplovat. Blíží se naše prohlídka tak jdeme do areálu vinařství González Byass. Nedaleko vchodu je litinový altán, vedle kterého je nenápadná budova, která skrývá něco jako manéž nebo „pidi“ arénu. V ní právě probíhá drezůra koně. Kromě vína je město proslavené svojí královskou andaluskou školou jezdeckého umění. Prostor je lemován vinnými sudy na sobě vyskládanými. Na sudech jsou dřevěné erby, na kterých jsou vlajky států. Česká je tam taky. Naše prohlídka začíná před vchodem do haly vinařství, na kterém je výřez mapy oblasti, kde pěstují své víno. Včetně namalované dominantní zdejší révy Palomino Fino. Průvodce nás zasvěcuje do historie vinařství, historie vína sherry i specifika jeho výroby. V hale jsou stovky, možná větší řády sudů naskládaných na sobě v systému solera. Všude naprosto uklizeno, sudy srovnány na milimetr, na sloupech vzorně vypsané záznamy k jednotlivým oddělením a druhům vína. Procházíme další a další haly, včetně místnosti, v které mají zdobně dekorované sudy členové královské rodiny. V jiné hale jsou sudy podepsané známými osobnostmi. Procházíme rozlehlým areálem až vcházíme do obrovské haly, kde jsou prosklené degustační koutky se stolky. Dle zakoupené prohlídky již má každý připraven a prostřen ten svůj. My máme 4 vzorky, tapas a tyčinky a nějaký oříšky. Vzorky jsou Palomino Fino, Solera 1847 Cream, Alfonso Oloroso a Croft. Nejsme žádní oborníci na sherry, dosud jsme pily to, co se dá u nás běžně koupit. Ale tato vína nepřipomínala nic, co jsem dosud měl za sherry. Po degustaci nás vypouští do obchůdku, který spíše připomíná, velikostí i množstvím zbožím, běžný krám nežli obchůdek s dárkovým zbožím. Nakupujeme také vzorky v množství, které uneseme. Vypouští nás naproti katedrále.
Je pravé poledne a slunce pálí jako u nás v létě. To bude chuť tahat tu tašku. Katedrála Božského Spasitele je vícelodní svatostánek, který z kostela na katedrálu povýšil teprve před 40 roky. Takto procházíme úzkými uličkami a míjíme postupně paláce markýze Bertemati, Riquelme, Virrey Laserna, baziliku Panny Mari Karmelské a kostely s. Jiřího, sv. Matouše, sv. Michala, sv. Dionýsa. A mnoho dalších památek i zajímavých staveb. Nejsme daleko Cádizu, a tak redukujeme oběd jen na kávu se zákuskem.
Cádiz je považován za nejstarší stojící město v těchto zeměpisných šířkách a délkách. Je to významný přístav, známý z mnoha historických filmů. Parkujeme, jak jinak v podzemce na nábřeží. A naše kroky směřují do katedrály sv. Kříže z jejíž věže vidíme jak rozprostírající se město, tak přístav a odplouvající lodě. Již po několikáté děláme stejnou chybu s odložením oběda. Ve Španělsku to ale nefunguje jako u nás, že si dáte oběd, kdy je potřeba. Teď už nevím, kolik bylo, ale ve všech restauracích nám řekli, že už nevaří a zase až v podvečer. My teda máme dost hlad. Kupujeme „bocadillos je jamon de pata negra“, čerstvou bagetu se sušenou šunkou z iberijského čuníka krmeného žaludy, kterou pojídáme na nábřeží. Sice se začíná slunko přibližovat hladině, my máme 250 km domů, ale láká nás pevnost sv. Sebastiána, která je na konci města. Procházkovým tempem korzujeme nábřežím a sledujeme oceán, který naráží na betonové vlnolamy. Docházíme s přibývajícím západem slunce až na pomyslný konec města. K pevnosti, která je na ostrůvku, vede normální chodník. Slunce už zapadá za obzor, a ještě nám dovoluje pohled na pevnost sv. Kateřiny, tu už nestíháme. Nato, že jsme Cádiz neměli v plánech se nám zde h o d n ě líbilo. A to jsme prošli skutečně jen historické širší centrum. Po zaparkování doma jdu nakoupit. Jdu někam za nosem podle věže jakéhosi kostela. Je to ostuda dosud jsme se do centra Malagy nedostali. Teď tu jsem a od domu je to 10 min. Krásné uličky, krásné kostely, večerní život. Uf, v mini Carefouru nakupuji potraviny a vracím se podělit se o objev.
Středa
Náš další výlet míří do Rondy, která je asi jen 100 km od dočasného domova. Historické město, které se rozprostírá na dvou skalních blocích je spojeno mostem, jenž je jednou z dominantních atrakcí. Myslím Nový most. Mezi skalními masívy je hluboký kaňon. Ve městě je ještě Starý a římský most. Opět, a to je naprostá paráda, parkujeme v centru pod náměstím. Ty jo, že to nenapadne někoho u nás.
Nejprve jdeme do místní býčí arény. Tu máme možnost si prohlédnout včetně zázemí. Máme tak možnost dílem představivosti a dílem popisků si udělat obrázek, jak se připravovala zvířata na představení. Nežli přejdeme po Novém mostě jdeme se podívat na nedalekou vyhlídku, tak jak nám radí průvodce. Pokračujeme přes most ke kostelu Panny Marie Sněžné, z jehož věže jsou výhledy po okolních horách. Přes kostel sv. Ducha podél části opevněných hradeb vcházíme do paláce maurského krále. Scházíme po vytesaných skalních schodech doslova na dno rokle. Odtud má vest jakýsi systém pro čerpání vody až do domu. Přes terasovité zahrady a starý most se vracíme na druhou stranu rokle. Pod námi vidíme i ten římský most a arabské lázně. Opět máme hlad, nepotkáváme ale žádný podnik. V jedné z uliček se náhle u baru uvolňují volná místa. My to vidíme z dálky, neváháme. Objednávám pivo a asi 8 různých tapas. Pivo i tapas doobjednáváme.
Chtěli bychom navštívit římské lázně Hedionda, máme s sebou i plavky. Na internetu na lokalitu pějí chválu. Jedeme tedy přes další známá bílá města Gaucín a Casares v jehož katastru se lázně nacházejí. Sjíždíme na takovou úzkou prašnou rozbitou cestu, která nás vede někam dolů. Kde jsou lázně moc netušíme, ale parkujeme na volném místě a podle telefonu někam jdeme. Míjíme poustevnu a přicházíme k takové zvláštní bílé stavbě. Koukám dovnitř a je tam voda, aha to jsou ty lázně. Tak trochu jsme čekali něco obdobného jako v Toskánsku. Jsme tedy zklamáni. Když už tu ale jsme, tak se do vody nořím. Je ledovááááá.
Dnes se vracíme celkem brzy v podvečer. Tak jdeme prozkoumat, co jsem včera objevil. A rovněž do šumu na něco dobrého. Doslova se prodíráme davy a hledáme někde nějaký hezký bar s něčím zajímavým. V jedné restauraci objevujeme volný dvojstůl a jsme nejrychlejší. Objednáváme bílé víno a nějakou omeletu s plackami. Jen tak na chuť. Noc je ještě mladá a barů desítky. Dostáváme nakládané olivy a ani se nedá opsat, jak byly vynikající. Nedokážu identifikovat s čím jsou nakládané. Snad jsem nikdy lepší neměl. Jdeme se podívat ke katedrále Vtělení Páně. Ty vole to je stavba. Ani se nedivím, že ji budovali přes 250 let. Nese proto románské, gotické, renesanční i barokní prvky a bůh ví jaké ještě jiné. Tak to je jasný, když ji budovali tak dlouho. Alespoň měla štěstí oproti „Barcelonské kolegyni“. Plánovala se výstavba dvou věží, ale postavili jen jednu. Obcházíme ji kol dokola a těšíme se dovnitř.
Jdeme do dalšího baru, pikolík nás chce usadit do boční uličky na plastovou židli, tam nejdu. Čekáme na to až se uvolní místo na hlavní promenádě. Čekají nás tam desítky. Po pěti minutách máme volný stůl, respektive sud. Objednávám jamón de pata negra, queso de oveja semicurado a pimientos del padron. K tomu vino blanco y vino tinto a bílý drobivý „pan“. To je nepopsatelná lábuž, která ale záhy končí bo se přesouváme dál. V zapadlé uličce kupujeme zmrzku. Kostelem Jana Křtitele končíme, nevím, jestli dnes nebo už zítra, naši procházku. Tedy vlastně ještě jsme dvě sklenky vína potkali a jako slušně vychovaní neodmítli.