2021 Podzimní Andalusie díl 3.
Čtvrtek
Včera jsme vyměnili večer libry, to znamená že jedeme na Gibraltar. The Rock nebo Tárikova hora, jak se skále říká je zámořské území Spojeného království i když je v Evropě. Jedná se o skalní výběžek, tedy má hranici se Španělskem. Jinak jen moře a oceán. A to doslova. Odděluje Středozemní moře od Atlantského oceánu. Žije zde asi 35tisíc obyvatel, ale hustotou zalidnění atakuje přední příčky. Parkujeme v Concepciónu, jak jinak….
Rozhodli jsme se přejít hranici pěšky. Před hranicí je soubor bunkrů. To je zajímavé zpestření. Musíme projít celnicí, protože jdeme mimo EU. Tedy fronta je, ale kontrola je spíše formální. Pokračujeme dál až nás staví semafor a spadlé šraňky. On je totiž přechod a vstup na Gibraltar přes plochu letiště. Máme štěstí a okolo nás projíždí oranžový Easyjet, který roluje na začátek vzletové dráhy. Jakmile odstartuje tak nám zasvítí zelená a dav se vrhne na letištní dráhu. Mnoho lidí jako my se fotí. Pokračujeme dál a jsme tady. Hledáme Main street, okolo které je vše důležité. Usedáme do první kavárny a hned je znát ten rozdíl, káva strašná břečka, zákusek standard jako z obchoďáku. Jdeme dál po ulici a hledáme lanovku. Na řadu přicházíme jako třetí várka. Převýšení překonáváme do 10 minut. Nahoře na nás už čekají opice, které jsou symbolem skály. Jedná se o Makaky. Ambice máme maximální, a tak sledujeme vojenskou stezku.
První zastávkou je nám baterie Signal Hill, kterou ty opice okupují taky. Výhledy dolů ze skály jakož i daleko do moře jsou parádní, máme štěstí sice není azuro a hrozí přeháňky, viditelnost je ale pěkná. Míjíme maurskou pozorovatelnu a po nepatrném stoupání jsme u dalšího vojenského stanoviště. Stoupáme však dál až k O´Harově baterii, která je na nejvyšším místě skály. Té dominuje dělo s dostřelem 26 km, které bylo schopno dostřelit až do Afriky, ta je jen 22 km vzdálená. Můžeme prolézt kompletně strojovnu i zásobníky pro dělo. Zároveň kompletní zázemí stanoviště. Sousední baterii lorda Aireyho není přístupná. Vracíme se po stejné cestě a pak odbočujeme k jeskyni sv. Michala. Všude jsou tu s námi opice, musíme si dávat pozor.
V jeskyni se odehrává barevná show s hudebním doprovodem. Jinak nic extra. Putujeme na opačnou stranu k baterii princezny Karolíny. Odtud jsou zase výhledy na letiště a do Španělského vnitrozemí. K velkým obléhacím tunelům musíme už zase do kopce. Několikakilometrový systém tunelů vykopaných do skály dává jen nepatrně tušit, jak nedobytné toto dílo bylo. A to je jen zlomek všech vykutaných tunelů. Skála je jimi prošpikována jako ementál. Sestupujeme opět klikatící se cestou až ke vstupu do tunelů 2.světové války. To jsou o poznání větší prostory, modernější, ale zároveň ne tak působivé jako ty předešlé. Sestupujeme níž, až k maurskému hradu. Sestupujeme ještě níž ke kostelu Nejsvětějšího Srdce. Jsme zase na Main street a hledáme restauraci, kde se najíme. Situace je tu opět a nikde už nevaří. Nacházíme aspoň nějaké rychlé občerstvení a kupujeme si nějakou tortillu, kterou jíme na lavičce jako, jako turisti. V restauraci si můžeme dát jen pivo. Před návratem do EU se jdeme podívat na zdejší synagogu, mešitu Tárika bin Zijáda a katedrálu Svaté Trojice. Z prostoru letiště si ještě prohlížíme skálu a dohledáváme okna, z kterých jsme se při návštěvě tunelů na letiště dívali.
Pátek
Máme doposud nachozeno okolo 95 km. To je slušný z 5 dní. Dnes dáme klid. Poslední den před odletem trávíme v Malaze, už bylo na čase. Skoro bychom ji nestihli. Jdeme na snídani na Plaza de la Constitución. Objednáváme horkou čokoládu a churros, což jsou takové španělské koblihy, mající podlouhlý tvar s hvězdicovým průřezem. Máme velké oči je to syté a téměř tu porci nemůžeme sníst. Churos se jí tak, že se do hrníčku s čokoládou namáčí. Po cestě do centra míjíme kostely sv. Dominika, Jana Křtitele, sv. Mučedníků, který má červenou fasádu s bílými pruhy, Krista Spasitele s ohromnou zdobnou kopulí i sv. Anny.
Po vydatné snídani jdeme do katedrály, tady se už tvoří fronty. Kupujeme vstup, ale jen do kostela, protože na střechu je již kapacita vyprodána. „Střechu“ tedy kupujeme na sobotu. Interiér katedrály je doslova monstrózní. Bezpočet zdobných soch a velkých obrazů v mnoha výklenkových kaplích po obvodu svatostánku. Po obvodu jsou tři obloukové obrovské vstupy s bohatě dekorovanými portály. Prý je čas na dopolední siestu, usedáme do kavárny nedaleko římského divadla. To si posléze prohlížíme při cestě k pevnosti Alcazaba. Stoupáme Kristovou bránou a objevujeme zákoutí této dominanty Malagy, která sloužila k obraně města. Zachovalé hradby s obdélníkovými věžemi a udržované zahrady jsou korunovány výhledy na město i přístav. Scházíme zpět tentokrát na pivo, začíná se oteplovat. Nad pevností se nachází ještě hrad Gibralfaro, který vybudoval sultán Yusuf I. Samozřejmě na něj jdeme. Tentokrát po chodníku na přímém slunci. Hrad je rozlehlý a jsou z něj ještě zajímavější pohledy. I na arénu nacházející se nedaleko přístavu. I na katedrálu, na jejíž střechu se zítra podíváme. I na pevnost Alcazaba pod námi. Hrad detailně prolézáme. Na zpáteční cestě si kupujeme krásný červený dřevěný vějíř, který jsme si vytipovali při stoupání.
Je čas oběda a dnes nic posouvat nebudeme. U katedrály tudíž někam zahneme a jdeme tak dlouho, až se nám líbí jedna hospůdka. Usedáme ke stolku na ulici, poslednímu volnému. Do Španělska jsem jezdil roky, ale na studenou polévku Gazpacho jsem odvahu nenašel. V podstatě je to rozmixovaná zelenina, hlavně rajčata a papriky. Objednáváme 2 porce. Mohou ji servírovat klasicky v hlubokém talíři nebo ve sklenici. My ji dostáváme ve sklenici. Rovněž paellu, jakkoliv je dobrá, jsem moc často neobjednával, protože je mnoho jiných pro nás neznámých zajímavých jídel. Objednáváme tedy paellu mix s masem a mořskými plody. Gaspacho nedávám, ale na rizotu si pochutnávám. Tu hnusnou chuť polévky ve sklenici odstraňuji Tempranillem z Rioji. Sedíme nedaleko musea Pabla Picassa. K rodnému domu však nejdeme. Procházíme město a míjíme kostely Apoštola Jakuba, Aurory a Boží Prozřetelnosti. Míříme domů balit ať můžeme jít ještě večer do šumu.
Sobota
Ráno vyklízíme byt a zavazadla dáváme do auta, které nechávám na parkovišti. Jdeme do města přes tržnici Atarzanas, do které se vstupuje branou či portálem v maurském stylu. Uvnitř je přehršel stánků se zeleninou, masem, rybami a dalšími pochutinami. Kupujeme místní likérové víno. Okolo římského divadla přicházíme ke katedrále a do 15 minut vstupujeme po schodišti na střechu. Krásné výhledy, zajímavá střecha, ale hlavně asi ten pocit. Vracíme se do auta a přejíždíme k nábřeží.
Deseti minutová cesta trvá hodinu, je zácpa, protože centrum je zavřené, bo se koná nějaká slavnost či co. Parkujeme pod arénou a jdeme na nábřeží. Myšlenku na koupání jsme zavrhli, a tak se procházkou dostáváme k majáku i k přístavní kapli. Všude se plní restaurace a voní steaky. Je to lákadlo, máme ale zálusk na nějakou rybku. Já chci zkusit grilované sardinky, které jsou typické a všude je vidíme napíchnuté nad ohněm. Usedáme do restaurace na břehu a objednáváme poslední jídlo, olivy, pivo i kávu. Už bychom čas jen natahovali a nevíme jaký bude provoz, tak jedeme na letiště vrátit auto, zbavit se kufrů a jet domů.
Auto vracíme, ale kufrů se nemůžeme zbavit, tak nějak nechtějí otevřít naši přepážku. Před ní se již tvoří mnoha desítek metrů dlouhá fronta omezující pohyb ostatním lidem. Smartwings mají na salámu? Snad nezbývá ani hodina do odletu a teprve otevírají přepážku, ale jen jednu. Lidi jsou naštvaní, protože fronta neubíhá. Po 20 minutách otevírají druhou. To netušíme, že nás čeká ještě obrovská fronta na průchod rámem. Jen tak tak stíháme jít na WC a už nás ženou do fronty na letadlo. Tak na to prdíme a jdeme si koupit něco k jídlu a pití. To samé dělá většina naštvaných lidí.
Let probíhá normálně. V Praze na letišti nás nečeká vůbec žádná kontrola a normálně bereme kufry a jdeme na smluvené místo, kde nás vyzvedává dodávka. Teda po příletu do Španělska velká covidová kontrola, včetně nutnosti předložení vstupního formuláře a certifikátů. Na většině památek kontroly, všude nasazené roušky. Španělé s nimi dokonce chodí po městě a sedí v restauracích. Nejen někdo nebo starší, ale většina i mladí. U nás z toho má každý prdel a při vstupu do země nikdo nikoho nekontroluje. Formulář se vyplňuje až po vstupu, toť vše. Co kdo do něj napíše je asi fuk.