2005 Tatry hvězdicovitě aneb jak nás počasí vzalo na milost
Jarné more a putovanie Jadranom je za nami a čo bolo to bolo těrazky sa chystáme na túry v Tatrách. Po Balkánskom putovaniu sme sa rozhodli pre návštevu našich bývalých najvyšších hor - Hohes Tatra.
Protože jsme tam oba byli naposledy s rodiči v útlém věku, rozhodujeme se pro návštěvu hlavně těch nejprofláklejších míst. Jak s oblibou říkám „Václavák, Staromák a Pražský hrad“.
Bohužel už není dostatek dovolené, proto využijeme svátku a dvou víkendů. Poprvé nejedeme sami, D. zpracovala T. a jedeme spolu. Datem bude přelom září a října. Riskujeme náladové počasí, ale šance babího léta v Tatrách se nechceme vzdát. Plánování tras a celého pobytu i prověřování všech okolních zajímavostí je příjemnou součástí každé dovolené či výletu. Svá unavená těla po celodenních procházkách složíme v chatové oblasti Tatranský Lieskovec nedaleko Tatranské Štrby. Pronajali jsme si tam celou chatu. Tradiční rituál mapy, průvodce a internet jsou v permanenci od rána do večera. Pravda v Tatrách je snad vše již objeveno a popsáno, ale opakování je matka moudrosti.
Na tuto dovolenou, na tento vrchol sezóny se těším tak usilovně až si 2 měsíce před akcí vymknu při squashi kotník. V tu chvíli mi problesklo hlavou - „a je to v pr….“. Bolest hrozná, rentgen potvrzuje těžké zhmoždění. Doktor radí klid bez pohybu, já si ordinuji berle a chodím do práce. Co z toho, teď vím, že to bylo zbytečný hrdinství. Tejden před dnem „D“ jdu nohu vyzkoušet na jeden takovej firemní outdoorovej víkend. Noha drží. Za ta léta jsou kotníky již na něco zvyklé. Však mi to v důchodu spočítaj.
Po zkušenosti z léta jsme vyřešili relativně v klidu dopravu. Každý komu jsem naznačil představu co chceme zažít během těch pár dní se nám vysmál, že jsme blázní. Skoro jsem sám zapochyboval. To máte vrcholy Kriváň, Lomnický štít, Rysy, Solisko potom doliny Malá a Velká Studená dolina, Furkotská a Mlynická dolina, Mengusovská dolina, k tomu jeskyně Vážecká, Belianská, dále plesa Štrbské, Popradské, Skalnaté. Fuj toho je. Horší bude přesvědčit ostatní účastníky výletu, že se dá chodit každý den a nééé obden.
28. 9. 2005 - středa
V Holoubkově naházíme věci do kufru naší Oktávěnky a skoro se nám nechce věřit, že se musí vejít ještě jednou tolik. V Plískově zarovnáváme věci až po střechu. No o moc míň toho T. S D. nemají. To jsme původně chtěli jet jen Fabkou nebo Feldou.
Tak jako kamkoliv v této republice musíme jet přes Prahu. To vymysleli skvěle dopraváci!? Klasika hop a skok, zastávka a tak se to pravidelně opakuje. Trasu do Rožnova známe nazpaměť a na hranice co by kamenem dohodil. Ještě chceme vzít naftu na našem území, tak si vyjedeme cvičně do Makova, tam už nic není. Na hranicích kupujeme dálniční známku, sice nás čeká asi jen 50 km dálnice, ale nu což pohodlí je pohodlí. Míjíme několik zřícenin a zámků, ale slíbil jsem, že jedeme jen a jen do hor!
Odpoledne máme spicha s majitelem naší chaty, ten nás odvede na místo. Po přednášce co smíme a co nesmíme se dozvídáme, že si okolí chaty oblíbili míšové, kteří drancují popelnice a kontejnery, to je radost. Dává nám přečíst místní „proti-medvědovou“ vyhlášku. Zabydlujeme si každý pár svůj pokojík v podkroví a jdeme vařit nějakou instantní večeři.
Těšíme se, až zítra vyrazíme na průzkum okolí. Prý se zde krade a proto sem pán bude chodit každý den, po té co odjedeme, hlídat. Jinými slovy přijde ráno a odejde až se vrátíme. Jen by rád vždy věděl v kolik vyrážíme ráno a v kolik večer. No to se, ale špatně odhaduje. Nicméně domlouváme nějaký postup, který by měl vyhovovat oběma stranám. Přiznám se, ač jsem společenský tvor, a lidí mám možnost potkat přes rok mnóóho, tak o dovolené mám rád klid. A to jak se ukazuje, bude slabší. Pán je asi taky společenský. To není neúcta ani neslušnost!
29. 9. 2005 - čtvrtek
První den se chceme podívat, kde jsme a kam je jak daleko. Múzeum Liptovskej dědiny v Pribylně, na pozadí s vrcholky hor, je ideální na seznámení s krajinou. Skanzen máme prohlédnut za chvíli. Nachází se v něm mnoho tradičních lidových stavení. Počínaje příbytkem bezzemka, přes usedlost rolníka až po rychtářské stavení. V místním obchodě koupíme nějaké čerstvé pečivo i čtivo.
Ovšem největší šok je pro nás všechny polom. Byli jsme na něj zvědavý, ale skutečnost je ještě horší. Seznamujeme se trochu s naší polohou a vzdálenostmi k jednotlivým místům. Projíždíme celou cestu Svobody až k Tatranské Lomnici. Stavíme a fotíme, stavíme a fotíme. Na druhou stranu se nám naskýtají nádherné pohledy na hory, které by byly jinak schovány za stromy. V jednom místě vidíme jak se zleva jdoucí polom dotýká zprava přicházejícího spáleniště. Hrůza a děs. Počasí je celkem dobrý, tak uvidíme zítra co podnikneme.
V Lomnici si zajdeme na čaj a na sladkost do cukrárny, kde se natáčel seriál „záchranáři“. Takovej ten propadák o Tatrách. Mrkneme se taky do místního obchodu s outdórovejma věcma. Ceny nás posílají do kolen a padáme pryč. Ty .ole bunda za víc než 30-tisíc korun to je palba. Jiný kraj, jiné ceny. Trochu nás děsí předpověď počasí, která není úplně ideální. Zatím se nám snění o babím létě vzdaluje.
30. 9. 2005 - pátek
Protože je počasí proti nám jedeme se schovat do jeskyň na úpatí Nízkých Tater. Útočištěm se nám stává Demänovská Jeskyně Svobody a Demänovská Ledová Jeskyně. Obě mají bohatou krápníkovou výzdobu a v Ledové nás zaujali vodopády a převisy z ledu. Jasně, že je to patrný už z názvu, ale stejně je to působivý. Zatím jsme to znali jen z vyprávění nebo obrázků. Příjemný dojem nám kazí, no řekněme poněkud krátká pracovní doba, dlouhé čekání na prohlídku a cena za fotografování, která je téměř rovná ceně vstupného (120,- Sk foto, 140,- Sk vstup). Ale mi chceme fotit! Asi by si z toho měli vzít naši provozovatelé jeskyň příklad.
Odpoledne projdeme Liptovským Mikulášem, ale když o tom tak přemýšlím, tak mi nenapadá co napsat, protože nás tam nic nezaujalo. Takový šedý město bez života. I dnes se zastavíme v cukrárně, ta trochu napravuje reputaci městu. Kousek od Mikuláše je zábavní park Tatralandia. Původně jsme se tam chtěli jít podívat, ale nakonec nešli.
1. 10. 2005 - sobota
Podle předpovědi počasí i podle našeho domácího, no a koneckonců i podle pohledu z okna je počasí opět deštivé. Dneska hory nebudou. Dneska se opět nezapotíme. Dneska tak maximálně zmokneme. Dneska bude Kežmarok.
V Kežmaroku parkujeme u nějakého supermarketu a vyzbrojeni deštníky se jdeme podívat do centra. Nejenže prší, ale hrad, dřevěný kostelík i evangelický kostel jsou ještě zavřené. To je den. Ale mi si poradíme, víme kde určitě neprší. V hospodě. To nééé. Doráží nás, že když už najdeme otevřenou hospůdku tak je zase narváno. Poslední zařízení na dlouhém náměstí je naštěstí otevřené a po pár minutách se našel i volný stůl. Kdo tam byl dokáže si představit kolik jsme toho nachodili. Česnečka nestojí za moc, Smedného mnicha si dát nemůžu, ale čaj tu umí vynikající! Prosedíme čas který potřebujeme, až se přiblíží hodina kdy by měl být otevřen hrad. To jsme si zjistili předtím na informacích, které měli naštěstí otevřeno.
Jdeme se tedy podívat zdali měli v turistických informacích pravdu. Jo, jo hrad se nás dočká. Průvodkyně napraví pošramocenou reputaci města. Její výklad je zajímavě, ale rychle podáván a tak prohlídka za chvilku končí. Na hradě je v současné době městské museum, zajímavá je především původní lékárna a samozřejmě hradby. Hrad je právem pokládám za dominantu města. Původní stavba byla renesančně upravena rodem (tady musím udělat ctrl-C a ctrl-V) Thökölyů. Přes římsko-katolickou basiliku sv. Kříže, kde je svatba, se dostáváme opět k dřevěnému artikulárnímu kostelíku. Artikulární kostely vznikali na protest Habsburkům., katolíkům. Jednalo se o stavby evangelické církve. Jo, dopolední útrapy a čekání stály za to. Uvnitř, to je n á d h e r a. Celá stavba je postavena ze dřeva bez jediného kovového prvku. Na stěnách jsou nádherné malby. Vstupenka platí i do vedlejšího evangelického kostela a tak nemeškáme a přecházíme. Zde je zajímavá pohřební kaple maďarského protihabsburského vůdce Imricha Thököliho. Před námi zde byla maďarská skupina což poznáme podle mnoha věnců a kytek na podlaze a po stěnách. Mimochodem, nás se průvodkyně taky ptala jestli nejsme Maďaři. Tak nevím!? Že by to na Tondovi poznala? Kostel je postaven v eklektickém slohu. To znamená, že je celá stavba splácaná z mnoha stavebních slohů. Najdeme zde stopy byzantské, románské, renesanční, ale i maurské a orientální architektury. Ve městě se ještě nachází barokní kostel Navštívení Pany Marie, bývá rovněž nazýván Paulínský kostel. Paulínský podle řádu, který vyznával učení sv. Pavla.
Hm, chtěli jsme se stavit i v Popradě, ale počasí nebylo hezké a mapa s průvodcem nehlásili nic zajímavého. Jedeme tedy rovnou domů. Takže zase hrajme karty a luštíme křížovky a těšíme se jestli nám dá předpověď počasí příznivější naději.
2. 10. 2005 - neděle
Počasí vypadá, že se snad konečně umoudří, plníme ruksáčky, papu i žížu a jedeme zaparkovat na Štrbské pleso. Parkovné přijde na 160 Sk. Projdeme se na Predné Solisko (2093 m), abychom se otestovali. Trochu je zataženo, ale hlavně, že neprší. Od plesa se cesta náhle zvedá a objevují se první kapky potu. Jdeme po modré značce. Brzy podcházíme skokanský můstek a okolo nás jsou patrné sjezdovky. Cesta k Chatě pod Soliskom (1830m) je nenáročná a dá se dojít celkem za chvíli. Vedle nás se vezou turisti sedačkovou lanovkou. Guten Táág.
Na chatě si dáme výborný čaj, převlíkneme trika a pokračujeme asi hodinovým výstupem k vrcholu. To zní docela honosně?!? Na vrcholu se střídá mlha s šedavou oblohou. My vyndáváme bundy, protože je tu trochu zima. Fotíme se na vršku a scházíme dolů. Protože byl čaj vynikající stavíme se ještě na jeden kyblík a dáváme kapustňačku. Tedy já ne, mě to nechutná. Zelňačku nejím. V poklidu potom sejdeme zpátky k Štrbskému plesu.
Pleso je jedním z morénových ledovcových jezer, místy dosahuje až 20m. Jezírko je kupodivu druhé největší na slovenské straně. Kdo by to do něj řekl. Obejdeme jej a jedeme na véču z plechu. Před parkovištěm kupujeme ještě nějakej ten pohled do alba. První aklimatizační výstup se celkem povedl, a proto se těšíme kam budeme moci vyrazit dál.
Odpoledne se jdeme ještě projít do Tatranské Štrby. Jdeme zkratkou přes koleje a lesík, naštěstí nepotkáváme žádného huňáče. V dědině hledáme obchod, abychom mohli doplnit potraviny i pití. Večer plánujeme, kam vyrazíme den následující. Trochu jsme již nedočkaví, ale podle pana domácího to ještě není na výhledy z nějaké dvoutisícovky. Aby se z nás z toho věčného čekání nestali alkoholici.
3. 10. 2005 - pondělí
Protože to ráno opět vypadá celkem ucházejíce vypravujeme se opět s batohy na „procházku“. Malá a Velká Studená dolina není odsouhlasena. Navrhuji proto takový okruh po horských chatách. Rád bych došel až na Téryho chatu, ale jak se později ukáže, nesetká se to s pochopením. A jak se ukáže ještě později, a jak předvídám, budou někteří spoluchodící litovat, že jsme přeci jen nešli ty náročný doliny. Ve Starém Smokovci kupuji lístky na vlak. Rádi bychom došli po žluté do Tatranské Lesné a odtud vláčkem do Smokovce. Parkujeme tedy ve Smokovci za obvyklých 160 Sk.
Kvůli času vyjedeme na Hrebienok lanovkou a vydáváme se k první chatě. Podél Studeného potoka a Obrovského vodopádu se dostáváme na Zámkovského chatu. Chata leží na začátku Malé Studené doliny v nadmořské výšce 1475m. Dá se odtud krásně dojít na i Téryho chatu. No a tady se rozhoduje, že dál ni krok. Obligátní čajík a tatranka, trochu odpočinku a vracíme se zpět. Do cesty se nám připlete Rainierova chata a mi pokračujeme dolů podél potoka. Jedná se o nejstarší chatu ve Vysokých Tatrách, byla založena již v roce 1863. Rainierka, jak se jí také lidově říká, leží v 1301m n.m. Pokračujeme přes Velký, Dlouhý a Skrytý vodopád a naše značka končí, je tam zákaz turistům. Blbá žlutá. Chvíli váháme, ale poslušní vývěsky se vrátíme a dostáváme se k poslední Bílikově chatě (1255m). Lanovkou sjíždíme zpět. Škoda docela jsme se těšili na električku. Pomalu jsme aklimatizováni a stále nedočkaví dalších výstupů. Jeli jsme sem přeci požádat tatranské velikány o povolení k výstupu. Zatím stále čekáme.
4. 10. 2005 - úterý
Protože počasí ještě není úplně ideální na plánované výstupy ordinujeme si výlet do dalších jeskyní a možná do Polska do Zakopaného a na nějaký to polský pleso. Nejdřív se stavíme v nedaleké Vážecké jeskyni. Málem by se prohlídka nekonala, ale nakonec nás bylo pět Čehůnů, kdo se vydal na prohlídku. Pěkný, krátký ale jsme už namlsáni oběmi Demänovskými kolegyněmi. Nehledě na to, že jsem tam již byl jako malé robě s rodiči. Vracíme se na Cestu Slobody a míříme do Belianských Tater ke stejnojmenné jeskyni. Jedná se o jedinou zpřístupněnou jeskyni v Tatrách.
Po mezinárodně obsazené prohlídce jeskyně pokračujeme dál nějak se nám nechce do toho Polska tak končíme v Ždiaru na obědě. Výborný špenátový pirohy, opět slabá česnečka, ale dobrej Topvar dvanda. Ale stejně mi nejvíc učarovaly ty pirohy. Nikdy předtím jsem to nejedl. Třeba takový halušky vůbec nemusím. Možnost nástupu do hor je zde omezen z důvodu ochrany přírody. Všude kolem cesty místní prodávají houby, takhle z okna za jízdy to vypadá na pořádně velký lišky. Z původního záměru navštívit Polsko nějak nenápadně sešlo. Je to škoda, protože to bylo jen kousek na hranice. V Zakopaném jsem byl jako malý s rodiči. Nepamatuji si samozřejmě nic, jen to co si prohlédnu na fotkách.
Večer nám pán domácí zlepšuje náladu od středy má být pravé babí léto, to kvůli kterému jsme riskovali takhle pozdní termín. O programu středy je rozhodnuto. Kriváň. Připravujeme tedy věci, jdeme brzo spát ať vyrazíme brzo časně.
5. 10. 2005 - středa
Tak jsme se dočkali azuro, slunečno, teplo. Na Kriváň (2494 m), náš dnešní cíl, se vydáváme raději brzy, protože nevíme jak dlouho nám to bude trvat. Kriváň je významnou horou pro Slováky. Opět parkujeme u Štrbského plesa. Tentokrát nám dává výběrčí k dispozici normální zamykatelnou garáž. Asi jeho vlastní. Bez papíru a za nižší peníz. A to je důležitý. Chvíli jsem z toho byl ale paf.
Dál pokračujeme lesem až k Jamskému plesu, tam se občerstvíme, podle mapy půjdeme ještě chvíli lesem, potom kosodřevinou a pak už budou jen šutry. Nasazuji nové hůlky a hned se mi dělají mozoly. Kdybych byl býval na to myslel pomohly by cyklorukavice. Takhle musím trpět. Jakmile vylezeme z lesa začínají se kolem tyčit místní velikáni. A náš dnešní cíl je dominanta, kterou máme pořád na očích. Ani se nechce věřit, že tam máme dojít. Počasí nám přeje a pohledy jsou úchvatné, fotíme o 106. Končí i kosodřevina a začínají jenom šutry. Než obejdeme Malý Kriváň (2334m), tak je to procházka. Dostáváme se do Krivánskeho žlabu. Pod Malým Kriváňom se spojují zelená značka s modrou po které jdeme mi. Nejdříve vyfuníme na Malý Kriváň a teprve potom se dostáváme do Daxnerova sedla mezi Malým Kriváněm a Kriváněm. Odsud je vidět Krivánske Zelené pleso (2012 m). Potom začínají občas pomáhat i ruce, hůlky skládáme zpět do batohu, jsou totiž na obtíž. Pod vrcholem Malého Kriváně máme malou krizi, Martina nechce pokračovat. Po deseti minutách, se ale rozhodne pokračovat a nelituje. Když se dostáváme na vrchol je krásně viditelně do Polska, na Západní Tatry dokonce vidíme i Chatu pod Rysmy. Nahoře je tolik místa, že nemusíme nikam spěchat. První co vidíme je slovenský dvojramenný kříž, někdy se mu rovněž říká dvojkříž. Kocháme se kruhovými výhledy. Zde je krásně vidět jaký je rozdíl mezi Tatrami Vysokými, takovými šutrovitě šedivými a Západními, které jsou hnědo zelené, asi nějaké dřeviny. Turistů je zde v tuto roční dobu také poskrovnu, většinou nadšenci jako mi nebo ještě větší blázni. Necháváme se poučit co který okolní kopec je zač, podle mapy to není až tak jednoduché, tak jsme vděčni.
Po svačině si uděláme s ostatními vzájemně vrcholové foto. Fotím skupinu asi šesti lidí, každý mi dává svůj fotoaparát tak mám možnost odzkoušet i ty foťáky, mezi kterými jsem také vybíral. Nahoře jsme dobře přes půl hodiny, byli bychom i dýl, ale cesta dolů bude dlouhá a určitě pomalejší. Tonda dolů běží a mi ho dole zastihneme jak větrá nohy na lavičce u turistického přístřešku. K autu docházíme ještě za světla a domů je to jen sjet kopec. Pár blbů si tady plete silnici se závodní dráhou. Jeden z nich má problém se mi vyhnout když zabočuji k naší osadě. A to jsem začal blikat dóóśt brzo, protože jsem to hovado viděl ve zpětném zrcátku. Jen tak tak se nám vyhnul. To nekonečné čekání se vyplatilo a byli jsme po právu odměněny za trpělivost. Večer si dáváme horkou koupel a studenej Velvet. Na další den navrhuji další výstup, ale je rozhodnuto udělat relaxační odpočinkový den.
6. 10. 2005 - čtvrtek
Dnes si dopřejeme lenošení. Někdo vyspává dlouho, někdo čumí na televizi, jiný luští křížovky. Po obědě jedeme na dálnici a míříme do Bešeňové kde je termální koupaliště, v kterém se nechá koupat po celý rok. Ve dvou bazénech, ve kterých se nesmí plavat, ale jen relaxovat je krásně teplá voda asi 38 °C. Třetí bazén ve kterém je o poznání studenější voda je určen k plavání. V zimě, když je okolí v bílém to musí být teprve paráda. Rochníme se asi 2 hodiny, vychladneme na baru a pomalu jedeme domů. Zítra nás bude čekat další z vrcholů. Tedy jak pobytu, tak i místního horstva. Průvodce udává, že se jedná o těžkou trasu a mi chceme vyrazit hned ráno.
7. 10. 2005 - pátek
Vyrážíme brzy ráno. Tentokrát nejedeme parkovat ke Štrbskému plesu, ale pod pleso Popradské. Parkoviště, které je podél cesty zatím zeje prázdnotou a mi se snažíme zaparkovat co nejdál. Šetříme dobrých pár set metrů. Vydáváme se po stopách Vladimíra Iljiče Lenina na Rysy (2503 m). No a já zjišťuji, že jsem si zapomněl svoje nové, na tuto dovolenou pořízené hůlky. Po cestě je o poznání víc lidí než při cestě na Kriváň.
Dole u rozcestí k Popradskému plesu zkouším poponést konstrukci s nákladem dřevěného špalku, který nosí nosiči. Dá se nést, možná příjemněji než batoh, ale tu váhu se mi nechce tahat tu dálku. Ta konstrukce je dobře vyvážená a popruhy jsou na nošení příjemný. Popruhy, nařezaná požární hadice to je. Ten náklad měl něco přes 30 kg (info z Chaty pod Rysmy) vždy si vzpomenu jak každý píše jak chodí na těžko v těmi 30 kg v batohu??? Postupujeme údolím podél potoka, až se dostáváme k Velkému a Malému Žabímu plesu. V dálce jsou vidět postupující lidičky, no to je nářez. Po krátkém výstupu se dostáváme k řetězům. Trocha přemlouvání a lezeme. Trocha přemlouvání je v mém podání slib pořízení nové kuchyně. Řetězy střídají provazy, ale přijde mi to jednodušší a míň náročný než Kriváň. Samozřejmě lezeme s pokorou. Pomalu se blížíme k Chatě pod Rysy (2250 m) a kolem nás jsou vidět bílo-šedá sněhová pole. U chaty vidíme důkaz, že zde velký soudruh opravdu byl, zanechal zde své stopy. Jediné co nás mate je jejich velikost. Velký soudruh, jó tak to asi měl i velké nohy. Na verandě si dáme stylově tatranku a místní nás uklidňuje, že mraky ustoupí. Ono se totiž přihnalo něco na obloze.
Během asi 20-ti minut se rozhodujeme ke zteči. Čeká nás asi hodinka k vrcholu. Pěkné a daleké výhledy střídá občasná mlha, ale doufáme, že bude líp. Nejdřív nahoru potom dolu a nakonec zase nahoru, to jsou poslední desítky metrů. Na rozdíl od toho předešlého vrcholu je tento poměrně nevelký a tak chvíli čekáme, než na nás přijde řada. Vrcholové foto, fota okolí protože je zrovna jasno a uvolnit místo dalším zájemcům. Hm, vždyť vlastně jsme v Polsku.
Na zpáteční cestě potkáme Čechoameričana, s kterým si povídáme až k chatě. Je to jakýsi bývalý vědec, který občas dopisuje a publikuje fotky v National Geografic. Na chatě ochutnáváme horec, týjó fakt je horký, tedy hořký. Je poměrně dost hodin a proto jdeme dolů. Po cestě potkáváme další a další turisty. Nevím, kam jdou tak pozdě? Možná přespí na chatě nebo jdou dál do Polska, což prý je jedna z nejkrásnějších tras v Tatrách. Po celou dobu se těšíme na nějakého zástupce místní fauny. Bohužel jsme zatím ale nepotkali ani jednu místní potvoru. Ani kamzíka, ani modrýho sviště.
Než se dostaneme k autu tak ještě obejdeme Popradské pleso a dojdeme na Symbolický cintorín. Je dobře, že něco takového zde je a každý by se sem měl jít podívat aby si uvědomil, že hory se nemají podceňovat. Dolů se dostáváme za tmy a celkem se těšíme do vany a do postele. Tak jako jsme byli na parkovišti jedni z prvních, tak večer jsem jedni z posledních, naštěstí je do čeho nastoupit.
8. 10. 2005 – sobota
Opět bude super počasí. Parkujeme v Tatranské Lomnici a chceme vyjet lanovkou na Lomnický štít (2632 m). Hora byla jeden čas považována za nejvyšší v Tatrách. No, ale zdá se, že ten nápad mělo víc lidí, a tak se na nás nedostává s jízdenkami. Vyjíždíme alespoň kabinovou na Skalnaté pleso. Odtamtud jedeme sedačkovou lanovkou na Lomnické sedlo (2196 m). No a odtamtud pěšmo na Lomnickou věž (2214,5 m). A to je ten okamžik kdy zalitujeme, že jsme nedošli až k Téryho chatě. Nejvýše položená celoročně provozovaná chata v Tatrách. Leží si krásně vedle Pěti Spišských ples. Z Věže totiž máme Malou Studenou dolinu jako na dlani. Ale stejně na Lomničáku musí bejt super. Dneska je snad nejlepší počasí. Dalekohledem vidím dvojici, která se snaží vylézt na Lomničák po svých. Dolů, i když jsme to plánovali, jsme líní jít pěšky tak se zase vezeme.
Odpoledne balíme, protože potřebujeme vyjet brzy. Jednak je to daleko, jednak určitě někde budeme chtít zastavit.
9. 10. 2005 - neděle
Brzo ráno vyjíždíme a páč je to na cestě jdeme ještě přes drobné protesty všech zúčastněných do Zbrašovsko - aragonitových jeskyní poblíž Hranic na Moravě. Respektive leží u lázní Teplice nad Bečvou na břehu řeky Bečvy. Tyto jeskyně jsou trochu jiné, než ty které jsme navštívili doposud. A to zejména kvůli minerálu aragonitu, který tvoří výzdobu stěn. No, alespoň ten foťák byl za dvacku. Celý natěšení se řítíme do Brna k Miguelovi na “enčiládu“. Na tu se těším, ještě jsme ani nevyjeli na Slovač. Cesta domů je dál již plynulá v poklidu.
Trochu statistiky a hodnocení. Najeli jsme pod 2000 km. Ubytování stálo 200 Kč na osobu a den, parkovné 50 Sk/h nebo 160 Sk/den (platí se všude). Jídlo a pití za normální ceny.
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
Fragment, Tipy na výlety
Tatry a okolí, vydáno 2004
SKY, Edice k moři i s batohem po horách
Vysoké a Belianské Tatry, Polské Tatry, vydáno 2008
SKY, Turistický průvodce
Vysoké a Belianské Tatry, vydáno 2001
Levné knihy, Turistický průvodce
Slovensko, vydáno 2006
KST, turistické mapy 1: 50 000
Vysoké Tatry, č. 113, vydáno 2002
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář