2009 Hřebenem Nízkých Tater aneb jak si na hoře sáhnout na dno
Poslední hory, které jsem absolvoval byly Krkonoše na podzim loňského roku. A to už jsme tehdy čekali Oťase, tak to byly spíš takové procházky. Proto jsem byl rád když se v květnu ozvala Jana, že prý plánují Nízké Tatry, a jestli bych nejel s nimi. Rozhodnutej jsem byl okamžitě a večer to bylo schváleno i doma.
Do odjezdu jsme si párkrát psali přes ICQ, abych se dozvěděl nějaké podrobnosti stran našeho putování. Kdo, kdy, jak, kam, co. Moc jsem se toho nedozvěděl, a tak se připravil a vybavil na horší variantu. Jediné co jsem věděl bylo, že jedeme tři a jedeme do Nízkých Tater.
30. 6. 2009 - úterý
Balím do batohu všechny věci, které jsem si předchozí dny nanosil a nahromadil v obýváku. Večer jdu na rozlučku s kolegou, který byl propuštěn a po 4 letech spolupráce končí, smutné. Druhý den ho podle domluvy odvezu domů na Moravu a přejedu za Janou, kde budu parkovat jako posledně.
1. 7. 2009 - středa
Domů přicházím až kolem druhé ranní a Jardu mám vyzvedávat v šest. To bude dlouhý spánek, a to ještě musím odeslat návrhy na mzdy lidem. Nejraději bych se na ně kvůli jejich přístupu vyprd. Ještěže jsem si zabalil. Ráno se mi vstává hrozně, štěstí že jsem nepil. Chvíli po šesté vyzvedávám Jardu. Dozvídám se, že ještě seděli a ztrestali toho „Jacka Danielse“. Jedeme pro jistotu přes Radotín a já po chvíli začínám cítit deficit spánku a pálení očí. Stavím okamžitě na benzínce na 34 km D1. Jarda jde na snídani a já si lehám a usínám v mžiku v autě. Po necelých dvaceti minutách se probouzím a společně se vydáváme na pospas dálnici. Za pár hodin vysazuji Jardu doma na východě, kde si dáváme kafe a posléze se loučíme. Nic moc pocit… Byl to dobrej „valachianpípl“.
V Tescu ve Val-Mezu kupují jídlo a jedu k Janě domů. Trochu chaoticky vynáším věci do bytu abych je po 20-ti minutách zase snášel dolů. Přesouváme se naproti na zahradu k Monice a dáváme věci do fávouše kombíka. Do půl hodiny vyrážíme přes Frýdek-Místek ke Slovenským hranicím.. Na hranicích si dáváme polívku a kofolu a pak jedeme na jeden zátah do Donoval, kde máme domluveno ubytování v penzionu. Cesta ubíhala docela svižně, no a pak jsem se probudil kousek před Ružomberkem. V Donovalech jsme ubytování našli poměrně snadno, protože holky tam už spaly. Paní nám ukázala náš pokoj a opsala si naše iniciály bo jsme cizáci. Vynesli jsme věci, rozdělili si lůžka, trochu se protáhli a šli na večeři do městečka.
Při příjezdu se nám líbila koliba na kraji sběrného parkoviště. Dali jsme si něco lehkého a pár piv a šli se prospat, protože nám brzo ráno jel autobus do Korytnice. S majiteli jsme měli domluveno, že u nich necháme auto. Po návratu jsme ještě přebalili věci s tím, že zbytek necháme v autě.
2. 7. 2009 - čtvrtek
Ráno nechutně zazvonil budík na mobilu a mi se začali připravovat a střídat v koupelně tak, abychom rychle došli na zastávku. Autobus přijel chvíli poté co jsme ze zad sundali batohy. Jízdenky jsme si koupili jen do Korytnice a ušetřili tak pár kilometrů chůze po silnici.
Přes malé, zřejmě nefunkční lázně začínáme nejprve po silnici a posléze lesní cestou stoupat vzhůru. Otevírají se první pohledy na hory. V Hiadelském sedle se občerstvujeme. Po chvíli přichází dvojice Maďarů. Nabízíme jim kofilu. Evidentně to neznají, jak taky? Holky říkají, že je zde někde pramen kde se nechá načepovat voda. Jdu se tedy porozhlédnout směrem který ukazují, ale nenacházím ji. Asi si spletli směr.
Začínáme prudce stoupat po červené na Prašivou (1651,8 m). Na hranici lesa a kosodřeviny začíná pršet a hřmět. Jana volá horskou a ptá se jak se bude počasí vyvíjet. Uklidní nás, že nebezpečí nehrozí. Nasazujeme bundy a na batohy pláštěnky. S tím krámem na zádech je to peklo. Nemám na nic chuť a tím podceňuji přísun živin. Jdeme po hřebeni, počasí se zklidňuje a máme štěstí na docela pěkné výhledy. Zatím se jde dobře. To ale netuším co nás ještě čeká, což po chvíli to zjišťuji.
Před námi se tyčí Latiborská hoľa (1643 m), už jsme dnes byli i výš, ale toto, čemu začínám familiárně říkat „ledoborec“, je pro mě peklo na zemi. Holky ten kousek vyběhnou jako laňky a já těch sto metrů lezu půl hodiny. Nahoře se kácím k zemi a vůbec mi nevadí, že po mně lezou mouchy a že si mne fotí jako atrakci v ZOO. Mám dost. Když jsem se sápal na horu tak jsem si chvíli připadal jako horolezci na osmitisícovce. Pět kroků chůze, zastávka, předklon a vydýchat a stále dokola. S tím rozdílem, že podstatně v nižších nadmořských výškách.. Bohužel musíme jít, bohudík už je to prý jen kousek. Trpím zde za všechny své prohřešky.
Naším dnešním cílem a zároveň noclehárnou je chata pod Chabencom, zvaná Ďurková podle jména chataře. Poslední metry už sunu nohy silou vůle. Na chatě jsme dnes první. Ubytováváme se na povale/půdě hned z kraje. Původně jsme chtěli doprostřed, ale chatár nás poslal na kra. Dole si dávám dvě piva a sedím polomrtvý v křesle do večeře. Potom chvíli sedíme a pijeme kofilu. Nabízíme Ďurkovi, ale odmítá. Prý má období abstinence. Asi v 22 hodin pán chatár upozorní, že se zhasíná a začíná noční klid. Ačkoliv jsem byl unaven k smrti, tak jsem nedokázal dobrou chvíli zabrat. V hlavě se mi stále odehrávala představa jak se plazím na ledoborec a rovněž nevědomost co mně čeká zítra. Taky přemítám proč sebou v batohu táhnu tolik zbytečností.
3. 7. 2009 - pátek
Útrom nás probouzí první balící se nedočkavci, tak se chvíli převalujeme, ale nechceme ztrácet čas a rovněž vstáváme. V nedaleké studánce konám ranní hygienu, něco posnídáme, doplníme vodu, zabalíme věci a startujeme směr Chopok.
Hned nás čeká výstup na Chabenec (1955 m). Není náročný, ale plíce se ještě neprobudili. Po této rozcvičce se už jde dobře. Stále jdeme a kocháme se nádhernými pohledy. To zato včerejší trápení stálo. Pravidelně ukusuji cokoliv co najdu v kapse. Někde mezi Kotliskou a Křížským sedlem potkáváme dva kamzíky. Chvíli je pozorujeme, ale hlavně cvakáme jeden snímek za druhým. Přes Sedlo Polany (1837 m) a Děreše (2003,5 m) přicházíme do kamenné chaty pod Chopkom. Mimochodem poslední partie trasy jdeme s Monikou samy, protože Jana zatopila pod kotlem a hnala na chatu. Měla tam totiž zpicha s přítelem, který se k nám měl přidat. Poslední úsek taky padla mlha a nám se ztratili výhledy.
Na chatě už oba dopíjeli čaj. Seznámili jsme se s Jarkem, já si převlékl triko a šli si vystát frontu na pivo i polívku. Po snědení a dopití jsme šli na Chopok (2023,6 m). Ten vypadá jako hromada na sebe naházených obřích kamenů. Výhled žádný, ale vylézt bylo nutné. Na chatě si posléze ještě objednáváme bylinkový čaj. Sqělí! Když jsme dostatečně najedeni i napojeni už se nám opět chce jít, vyrážíme dál.
Jakmile přicházíme pod nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2043,4 m) padá návrh ji vyjít. Mě se nechce a tak dobrovolně hlídám ruksaky. Aspoň sem budu muset ještě někdy jet, hora mi neuteče.
Z Ďumbieru už je to jen kousek na chatu generála M. R. Štefánka, kde bychom měli dnes nocovat. Včera nám Ďurko protekčně zajistil 4 lůžka. Měli totiž již obsazeno. Děkujeme. Než se ubytujeme objednáváme si u okýnka jedno pěnivé. Zároveň jdou holky objednat snídani na ráno a řízek k večeři. Zároveň platíme nocleh. Nezůstane u jednoho piva, ale jdeme se nahoru ubytovat. Pokoj máme šestilůžkový a sprchu hned přes chodbu. Po hygieně a převlečení sejdeme dolu do hospody na ten řízek. Moc dlouho se nezdržujeme, ale i tak jsme skoro jediní v lokále. Kupuji si pohled a Emče triko na památku. Dnes se mi usíná o poznání lépe.
4. 7. 2009 - sobota
K snídani nás čekají vajíčka. Na ta jsme se těšili. Dnešní úsek je víc méně procházka na Čertovicu, kde na nás bude čekat Jarkovo s auto. To znamená, že se u chaty na chvíli loučíme a Jarek jde dolů ke svému autu a bude na nás čekat na zmíněném místě.
My ostatní jdeme po červené přes Panskou horu (1635 m), Kumstové sedlo (1548 m) k motorestu Čertovica. Trasa stále vede cestou hrdinů SNP. Cestou potkáme ojedinělé skupinky či dvojice putující proti nám. Cesta skýtá pěkné výhledy, protože máme štěstí na počasí. Kousek před sestupem máme štěstí a potkáváme medvědí stopu. Tak si ji fotíme, ale po návratu zjišťuji, že na fotce stejně není nic poznat.
Po pár hodinách se dostáváme na parkoviště kde už na nás čeká nervózní Jarek. Protože přicházím první mám čas si jít koupit chlazený půllitr kofoli. Na pivo nějak nemám chuť. Po příchodu holek skládáme batohy do kufru a vydáváme se přes Banskou Bystricu do Donoval pro naše auto. Jarek nás nechává na parkovišti u koliby kde si chceme dát oběd. Loučíme se a my jdeme do jedné občerstvovány na jídlo. U stolu přemítáme co budeme dělat dál, co podnikneme a kam půjdeme. Padá návrh jít na chatu pod Borišovem, tam přespat a druhý den sejít k autu. Bohužel se nedá dovolat a ani na SMS nereagují tak jdeme pro auto a jedeme do Ružomberku hledat ubytování.
Mezi-zastávku činíme na moji prosbu ve Vlkolínci. Zde se nachází skanzen zapsaný do seznamu UNESCO. V obci je 55 domů a 18 z nich je obydlených. Parkujeme a já si kupuji vstupenku. Holky se jdou projít po okolí, protože už tu byly. Já jdu hlavní ulicí a prohlížím i fotím dřevěné stavby. Po asi půl hodině jdu uspokojen zpátky k autu. Jedeme rovnou do Ružomberku do hypernovy koupit potraviny. Protože jsme se dohodli, že následující den půjdeme Prosiečskou a Kvačianskou dolinou tak jedeme tím směrem hledat nocleh.
V obci Lísková Jana obchází pension za pensionem až nachází volné pokoje. A docela i za rozumnou cenu. Objíždíme s Monikou blok, protože na zahradu se jede zezadu. Ubytováváme se a paní nás seznamuje s okolím. Chceme se jet koupat. Možnosti jsou následující. Drahá a komerční Bešeňová, levnější a míň přeplněná Lísková a bezplatné Kalameny. Volba je jasná k večeru jedeme do Kalamenů. Když už to najdeme a parkujeme čeká na nás díra v zemi u lesa kde se tlačí hlava na hlavě. Ale je to paráda. Do vody, která je nádherně teploučká jdeme jen s Janou, Monika nám hlídá na břehu věci. Když jsme dostatečně rozmočení vylézáme. V tu ránu je mi kosa, že se klepu a drkocám zuby. Jedeme domů. Děláme lehkou večeři a domlouváme se na zítřek.
5. 7. 2009 - neděle
Dle domluvy dělám ráno míchaná vajíčka, bohužel nám chybí sůl. Po chvíli mi napadá použít zbytků slaných brambůrků. Lepší něco než nic. Holky na to koukaj nedůvěřivě, ale papají. Naplníme si láhve a ubíráme se k vozu. Tak nějak od včerejška řídím já.
Dopoledne se nejdříve jedeme podívat do skanzenu Havránok. Když budovali přehradu Liptovská Mara tak odkryli vykopávky z římské doby i z období Keltů. Tentokrát zůstává v autě Jana. Je pěknej pařák a k vykopávkám se jde do kopce, jak jinak. Procházíme si celý archeopark, včetně zrekonstruovaných obydlí či strážní věže.
Kolem oběda parkujeme na parkovišti odkud se jde okruh Prosiečskou a Kvačianskou dolinou. V místní občerstvovně si dáváme pivo na rozjezd. Po asi půlhodině chůze začíná pršet. Bereme si bundy a chvíli stojíme pod jehličnany. Respektive jsou to smrky. S námi tam stojí ještě jedna rodina. Po půlhodině se rozhodujeme pokračovat. Bylo to správné rozhodnutí. Odbočujeme si prohlédnout a vyfotit vodopád. Potom už postupujeme za pomocí žebříků a řetězů. Vystoupáme, vylezeme až vyjdeme na louku a po té přijdeme až do vesnice, kde si dáváme pozdní oběd. Po dobu co obědváme tak začalo pršet. Chvíli chodíme kontrolovat počasí a pak vyrážíme do deště, nemá cenu čekat. Celou Kvačianskou dolinu nám leje. Jdeme trávou a po nějaké době mě po poprvý protečou boty. V obci Kvačany blbě odbočujeme a dojdeme až do vsi do místního minipivovaru. Tady si dáváme malé občerstvení i místními pivy. Mají červené a kvasnicové. Rád bych si vzal soudek červeného, bohužel to došlo a je jen kvasnicové. Nu dobrá beru jej. Dělám místo v batohu pro 5 litrový soudek. Pokračujeme směrem k parkovišti. Chvilku tedy bloudíme a hledáme značku. Místní nás posílají „po pod horu“ loukou a lesem se dostáváme k autu.
Večer si balím věci abychom mohli ráno jen posnídat a jet.
6. 7. 2009 - pondělí
Ráno si v klidu dobalíme, nasnídáme se a jedeme směrem Malá Fatra. Domluvili jsme se, že po hlavní silnici na Žilinu. Jakmile to jde měníme směr až přijedeme do obce Zázrivá. Zde přišli na svět oblíbené korbáčiky a nitě. To jsou sýry. Stavíme u stánku a kupujeme si každý sýr dle své chuti. Já se sháním v první řadě po čerstvém ovčím sýru. Slováci dokonce usilují o zapsání ochranné známky místního původu. Když máme nakoupeno pokračujeme do Vrátné kde parkujeme. S sebou si bereme jen malé batohy s pitím a svačinou.
Jdeme spolu s davem. Po nějaké době se tvoří rozestupy a my pokračujeme sami. I zde přijdou na řadu žebříky i řetězy. Nahoře trochu svačíme, rozhlížíme se a fotíme nalevo Malý a napravo Velký Rozutec. My jdeme na Malý. Dole pod kopcem se tvoří regulérní fronta. Tak jako kdysi na banány. Pomalu se suneme a stoupáme a dáváme i nedáváme přednost sestupujícím. Jsme nahoře a jsme mokrý potem. Ani ne tak výkonem jako horkem. Kocháme se výhledy po okolí a fotíme, až se zvedáme a sestupujeme.
Dolů slézáme opatrně a pomalu. Přes všechnu opatrnost si udělám něco s kolenem až to bolí jako čert. Nacházím pěknou větev a rozhoduji se z ní učinit hůlku, která mne bude podepírat až k autu. Na parkovišti si pouze přezouváme pohorky. Poslední zastávku činíme v Těrchové, kde si kupujeme něco studeného na pití, ale hlavně si fotíme sochu Jury Jánošíka.
Za pár hodin jsme zpět v Jistebníku a já mohu vyrazit domů. Ze zpoceného a špinavého se převlíkám až někde u Nového Jičína na benzínové stanici. U Jihlavy si dávám první spánek. Po probuzení již pokračuji bez zastávky až domů.
Vybalování nechávám na zítra, jen a pouze kopíruji fotky do počítače.
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
SKY, Turistický průvodce
Malá Fatra Chočské vrchy, vydáno 2002
KST, turistické mapy 1: 50 000
Nízké Tatry - Chopok, č. 122, vydáno 2006
Nízké Tatry - Kráľova Hoľa, č. 122, vydáno 2002
Malá Fatra - Vrátna, č. 110, vydáno 2006
Server:
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář