2011 Beskydy - Ostravice
7. 6. 2011 - úterý
Povinnost mne zavála do Rožnova pod Radhoštěm a posléze do Frýdlantu nad Ostravicí. Večer jsme měli schůzku s kolegou, ale ještě předtím jsem se jel podívat do nedaleké Ostravice, kde máme na léto zamluvené ubytování. Chvilku trvá, než se zorientuji a naleznu odbočku k rekreačnímu středisku. Prudkou a klikatící se silnicí přijíždíme k objektu. Vypadá poplatně době. Co je příjemné, je přírodní koupaliště.
31. 7. 2011 - neděle
Ráno prší. Naše obavy se bohužel naplňují a odjíždíme v dešti. Déšť nás bohužel doprovází napříč republikou. Naplánovanou jihlavskou ZOO tudíž jen tušíme z dálnice. První větší zastávku děláme, když se na chvíli umoudřilo počasí. Místem zastavení se stává Plumlov a jeho majestátní, nedostavěný zámek nad přehradou. Dříve zde stával hrad. Před osmi roky nám čas nezbyl a jen jsme projeli na cestě z Boskovic do Frýdlantu kolem.
Prohlídku nestíháme jen snad o milisekundy a prohlížíme si tak jen nádvoří. Rovněž zjišťujeme, že přehrada je vypuštěná. Zatímco s Emčou prozkoumáváme ruiny uvnitř nádvoří Martina s Oťasem šli posvačit k autu. Z parkoviště se jedeme podívat k vypuštěné nádrži dolů pod zámek, abychom palác viděli i na skále nad vodou. Ta samozřejmě chybí a majestátnost stavby tak nemůže vyniknout v celé své kráse. V Prostějově si zámek jen fotím, bez nějakého většího zdržování. Zámek je účelově využit a opravuje se. Je ve tvaru čtyřkřídlé budovy. Na vnějších stěnách jsou krásné výmalby a fresky.
Když jsme sjížděli z dálnice, všimli jsme si rovněž místního značení informujícího o nedalekém zámku Tovačov. To jsme si tedy mysleli. Pravdou je, že tak úplně blízko nebyl a už vůbec nebyl na trase. Jako na potvoru bychom museli na prohlídku dlouho čekat a tak jdeme s Emčou jen na zámeckou věž. Po překonání snad milionu schodů, jsme vyčerpaní, dosáhly vršku věže. Ochoz je zasklen, ale některá okna lze otevřít. To ale netušíme, že jsou panty rozbité a jedno okno nám vypadne a druhé málem. Na místě dnešního zámku stál dříve gotický vodní hrad. Shora máváme Otíkovi s mámou. Oni nám to oplácí tím, že na nás bafnou, když vycházíme z věže.
Přes Přerov se rychlou oklikou rychle dostáváme na rychlou obědo-večeři do rychlého občerstvení v Olympii. Na ubytování tak přijíždíme téměř až za tmy. Bohužel prší a tak v dešti nosíme naše zavazadla dovnitř. Po vstoupení do pokoje jsme zděšeni. Jednoduše řečeno je to humus. Rozepisovat se nebudu, protože i po měsíci mně je při představě prvního dojmu z pokoje zle. Nejdříve proběhne desinfekce a omytí všeho čeho se můžeme přes týden dotknout, následuje reklamace povlečení a vybavení jen nezbytně nutných věcí. Ostatní zůstává v zavřených taškách. Blbou náladu jdeme zapít o hospody. Tady je to taky humus. Nejsme žádné citlivky, ale bylo toho dost. Na druhou stranu je ale plno. To je nám záhadou, jestli máme smůlu na pokoj nebo jsme všichni nalítli. Konec, jdeme spát.
1. 8. 2011 - pondělí
Ráno prší. Mám 100 chutí jet domů, protože se mi tu nechce být. Snídaně je naštěstí docela slušná a domlouváme se, že pojedeme do Ostravy. V Ostravě parkujeme nádherně v centru. To se nám obvykle nestává. Pod deštníkem a s Otíkem pod pláštěnkou v kočáru sledujeme značky k mořskému světu. Pod honosným názvem a drahým vstupným se skrývá několik středně velkých akvárií s mořskými živočichy a výběh malých opiček. Jsme trochu zklamáni, opět. A nemají ani pohled! Zdá se, že se počasí na okamžik umoudřilo a tak sledujeme další z ukazatelů. Tentokrát následujeme značení k Slezskoostravskému hradu. V podstatě byla stavba vydávající se za hrad postavena před několika roky. Novo-hrad jsme si prošli a musíme uznat, že se nám líbil. Po návratu k autu jsme zjistili, že parkujíc takto blízko centra je škoda se jím neprojít. Vydrželo nám to jen ke katedrále Božského Spasitele, protože začalo pro změnu pršet, opět.
Není tomu tak dávno, tak jsem zkoušel navigaci v telefonu a zjistil jsem, že když zadám slovo zámek, nalezne mi to zámky v blízkém i vzdálenějším okolí. Když jsme složili kočár do kufru auta, a napůl mokrý nastoupili do vozu, zkusil jsem tedy zadat slovo zámek v centru Ostravy. Protože jsem věděl, že je zde v okolí několik historických staveb, byl jsem zvědav, kolik se jich podaří najít. Seznam byl poměrně obsáhlý.
Protože pršelo, protože jsme měli čas, protože se vesměs jednalo o účelově využité stavby, protože se nám domů, do deště a do pokoje nechtělo, proto jsme se vydali tímto mastňáckým, ale pohodlným způsobem hledat památky. První na seznamu, a tím pádem nejblíže byl zámek v městské části Zábřeh.
Vzdálen byl několik jednotek kilometrů. Parkovat se na chvilku, nežli si jej oběhnu a udělám pár fotek, dalo ve dvoře. Zábřežský zámek byl z původní tvrze přestavěn v renesanční dvoukřídlou budovu. Později byl ještě barokně přestavěn a přibylo mu třetí křídlo. V současné době slouží jako hotel.
Druhým na seznamu byl zámek v lázeňském městečku Klimkovice. V zámku, který má podobu čtyřkřídlé jednopatrové budovy, je obecní úřad. Vzadu je propojen krytým mostem s vedlejším kostelem. Parkování bylo opět parádní, hned vedle stojícího marketu. Oběhnutí i v tomto případě bylo dílem okamžiku.
Třetím, kterým jsme ze seznamu vybrali, byl zámek v Hlučíně. No úžasné, parkování opět vedle. Jako obvykle se jdu podívat sám. V zámku je mimo jiné i informační centrum. Většina podobných staveb vznikla přestavbou z tvrze. Zdejší má gotickou podobu. Zbytek osádky čeká u auta. Když vidím, jaké je zde hezky opravené náměstí, tak zde trávíme trochu víc času a náměstí si i projdeme. Sladkou tečkou je návštěva cukrárny. Naopak škraloupem je zjištění, že mi nefunguje kreditní karta. Zrovna první den platnosti. Zjišťuji to v místní lékárně, naštěstí to lékarnice bere žertem a já platím debetkou. Kartu jdu otestovat do bankomatu a ten mi opět hlásí špatný PIN. Protože mám automatickou výměnu a s kartou jsem počítal po celou dobu dovolené, jsem pěkně „nasr..“ a volám na zákaznickou linku banky. Tam mi bohužel neumějí pomoci. Po návratu jdu hned do banky, vystojím si frontu, abych zjistil, že mi dali kartu mého jmenovce. Víc nic..! Škandál!
Z Hlučína je kousek k bunkrům v Darkovičkách. Před tím ale ještě jedeme do nedalekých Šilhéřovic. Tady je samozřejmě zámek. Jsme překvapeni, jak pěkná stavba to je a jak hezky je opravená. Po předchozích, ne úplně atraktivně vzhlížejících stavbách, nás opravdu zdejší zámek nadchl. Jedná se o rozlehlou, členitou stavbu, připomínající písmeno E. Samozřejmě se tedy jedná o trojkřídlou budovu s mansardovou nástavbou. Okolo se rozprostírá rozlehlý a udržovaný park. Jedeme zpět k bunkrům, které jsou vzdálený jen několik kilometrů. Původně zde měla stát dělostřelecká tvrz Orel, v které se počítalo s osádkou asi 400 mužů. Komplex se měl sestávat se šesti objektů, ale nikdy nebylo se stavbou započato vzhledem k nevhodnému podloží. Měli zde stát pěchotní srub MO-S-20, pěchotní srub MO-S-20a, pěchotní srub MO-S-20b, minometný srub MO-S-20c, dělostřelecká věž MO-S-20d a vchodový objekt MO-S-20e. Z celého komplexu byl postaven pouze pěchotní srub MO-S-20 Orel. Tvrz byla projektována tak, že mohla odstřelovat dopravní uzly na tehdejším nepřátelském území, které bylo jen pár kilometrů vzdálené. První zastávku od Šilhéřovic činíme u izolovaného pěchotního srubu MO-S-18 Obora. Ten stojí osamocen na mýtině mezi stromy. Jako k druhému jedeme k tvrzovému pěchotnímu srubu MO-S-20 Orel. Okolo něj je rozeseto několik tanků a samochodné dělo. No a naposled k izolovanému pěchotnímu srubu MO-S-19 Alej. Ten je na rozdíl od ostatních volně nepřístupný a opravený. Nachází se v něm muzeum československého opevnění. Nedaleko je rovněž řopík, což je představitel lehkého opevnění. V tomto případě vzor 37 A - 140Z (číslo 829).
Poslední dnešní zastávkou je Globus kde večeříme a dokupujeme nějaké drobnosti.
2. 8. 2011 - úterý
Ráno prší. Studuji předpověď počasí asi na pěti serverech. Vychází nám jako nejlepší jet opět do Ostravy. Rozhodujeme se jet do místní ZOO. Z Ostravice odjíždíme za mírného mrholení, ale jak se přibližujeme tak začíná být jasněji a v Ostravě již puchejř svítí naplno. Perfektně načasováno. ZOO je dobře značeno a za pár okamžiků parkujeme. První parkoviště je již plně obsazeno a druhé, na kterém jsme my, se rychle plní. Aby ne první slunečný den po mnoha deštivých. Z kufru vyndáváme náš čtyřkolový kočár a usazujeme do něj nejmladšího člena. Pak už zbývá jen zakoupit vstupenky a vnořit se do prostor zahrady. Zpočátku se špatně orientujeme, ale jako zkušení zoo-návštěvníci toto záhy zvládáme. Zahrada není z největších, jeví se sice jako kompaktní, ale působí chaoticky. Skoro až na konci nacházíme automat na pamětní mince. Hlavní to cíl druhého nejmladšího člena. Posléze nacházíme i další dva. Oficiálně, dle paní na vstupu, zde měli být jen dva. Máme štěstí na mnoho letos narozených mláďat. Tygříci, slůně, hrošík, potomci všelijakých létavců, apod. Největším zážitkem je určitě sloní mládě. Druhé, které se zde rovněž narodilo, bohužel záhy zemřelo. Pavilon hrochů je určitě taky zajímavý, neboť na hrochy jsme doposud při naší "Tour de ZOO" neměli moc štěstí. Jelen milu a wapiti sibiřský, kteří mají své výběhy vedle sebe, spolu mohou soupeřit o nejmohutnější paroží. Blížíme se ke konci našeho okruhu a procházíme kolem rozlehlých voliér dravců. Co je teda úplná paráda, je orlosup bradatý. Toho pozorujeme ze vzdálenosti jen dva tři metry. Když roztáhne svá křídla, ukáže nám své rozpětí a zároveň naježí peří, docela jsme rádi, že nás odděluje kovová mříž.
Odpoledne zahradu opouštíme a následujeme opět navigaci. V Havířově nyní plní zámek Šumbark roli hotelu. Jednopatrová budova má tvar obdélníku a má mansardovou střechu.
V nedalekých Životicích je rovněž zámek. K popisu plně stačí zopakovat si popis zámku v Havířově. Čas se přibližuje k večeru.
Na cestě potkáváme zámek v Dolních Tošanovicích. I zdejší stavba vznikla přestavbou tvrze. Zámek působí spíše jako okázalá vila. Jako vila byla rovněž vedena po Únoru 1948. Tím v ní její majitelé mohli existovat v podstatě až do teď.
Další cesta nás vede opět do Globusu a následně do Ostravice.
3. 8. 2011 - středa
Ráno neprší. To už ostatně mám i nastudované z internetu. Již večer jsme se nad předpovědí domluvili, že když nebude pršet, vyrazíme konečně do hor a ne do města. Ještě před snídaní jsme si připravili věci, abychom mohli vyrazit zavčasu. Debatou jakou cestu zvolit jsme strávili rovněž spoustu času. Nakonec jsme se rozhodli pro tu samou jako před osmi lety. Tudíž z Malenovic přes hotel Bezruč, přes Ivančenu na Lysou horu (1 323 m) a zpět přes hospodu u Veličků. Není to trasa nejlehčí, ale ani nejdelší.
Tentokrát parkujeme přímo u hotelu Bezruč. Na recepci platím 40 Kč poplatek za parkovné, pak už si nadhazuji krosnu s Otíkem na záda a vydáváme se vstříc turistické značce. Cesta začíná hned stoupáním. Sledujeme modrou značku a naše plíce přivykají zátěži. V mžiku se dostáváme výše téměř o 300 metrů. Cestu lemují keře maliníku a kromě vlastní svačiny čerpáme i z přírody. Maliny Otíkovi dokonce tak zachutnali, že mu musíme zabezpečit permanentní přísun bobulí. Protože chceme jít přes mohylu Ivančena, tak nevyužíváme možnosti si cestu zkrátit. Mohyla byla vystavěna na památku ostravských skautů, kteří byli umučení nacisty. Za totality byla mohyla určitým symbolem boje s režimem skautů, ale i ostatních lidí. Je zvykem, že každý okolo jdoucí přiloží kámen ze své domoviny. Tím, že jsem původně chtěl jít cestou z Ostravice, tak jsme kámen s sebou neměli. Zde činíme malou občerstvovací zastávku. Zároveň se nám pomalu odhaluje vrchol Lysé hory zejména její vysílač.
Nečeká nás už nic než stoupání, zakončené strmou sjezdovkou. Po cestě ještě z přírodního pramenu plníme obě dopité láhve. Dobře si pamatujeme, že voda byla výborná. Již jsme skoro pod závěrečným stoupáním a potkáváme bývalé sousedy z bytovky. Vyměňujeme si informace o cestě i o předpovědi počasí. Na vrcholu je přeturistováno. To má za následek, že na jídlo u prvního okénka čekám pře půl hodiny, abych se dozvěděl, že polívka došla. Beru za vděk klobásou, limonádou a pivem. A informací, že pohledy mají uvnitř, myslím. Mimochodem je zde jen jedna dívčina oplývající ochotou, musí točit nápoje i nandává jídlo. Tácky a kelímky předávám na stůl a jdu do bufetu Šantán, kde stojím další půl hodinu na polívku, párek, pohledy a mince. Tady to pochopím, protože podmínky nedovolují rychlejší provoz. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem pobyt na Lysé hoře prostál ve frontách.
Dolů jdeme po červené, následně po zelené a nakonec po žluté. Po červené jsme ostatně měli jít původně z Ostravice. Po cestě nám Oťas usíná v krosně a musíme kontrolovat jeho kývající hlavičku. Po několika desítkách minut se probouzí, a u rozcestníku na lavičkách, postavených pod přístřeškem stavíme, aby se uklidnil a nejedl. My to samé činíme v hospodě u Veličků. Rovněž se doptáváme jak se nejlépe dostat k Bezručovi. Radí nám úžasnou zkratku. Naše auto stojí na svém místě. Věci dáváme do kufru a jedeme do Frýdlantu nad Ostravicí nakoupit potraviny. Ještě zkouším volat známého, který chová dravé ptáky, jestli je doma a můžeme se stavět. Akorát je na odjezdu tak to odkládáme na zítra. Na pokoj se dostáváme asi kolem deváté a krásně unaveni.
4. 8. 2011 - čtvrtek
Ráno mrholí. Předpověď ale nevěstí na horách nic hezkého tak se uchylujeme již po třetí v tomto týdnu do Ostravy. Ještě než se plně rozjedeme po rychlostní silnici do Frýdku Místku, tak stavíme v Hodoňovicích v ZOO Lašský Dvůr. Název zoologická zahrada je příliš honosný, ale několik zvířat zde je. Určitě zajímavý je malý chamaleon, kterého máme možnost pozorovat v otevřeném akváriu. Otíka nejvíce zaujala fretka zavřená v králíkárně.
Záhy pokračujeme směrem k Ostravě a začínáme hledat dinopark. Cedule nás vedou mimo Ostravu a jsme zmateni. Na benzinové pumpě nás posílají do Orlové. Ostravský dinopark se nachází v Orlové! Nevadí, alespoň se nám do cesty připletl zámek v Rychvaldě. Jedná se o čtyřkřídlý, renesanční stavbu, která se v současné době opravuje. Konečně parkujeme na rozlehlém parkovišti v Orlové a po zakoupení vstupenek vcházíme do nitra parku.
Jako první nás vítá hlava T-rexe a lebka Tryceratopse. Zahajujeme tedy prohlídku již našeho třetího dinoparku. Dá se říct, že tento je určitě nejrozlehlejší, je zde nejvíce vystavených replik prehistorických zvířat, která tvoří leckdy scénky a příběhy. Park je vsazen do prostoru a vytváří tak dvoupatrovou scénu, má vlastní jezírko s ještěrem a v neposlední řadě projíždí vzdálenější partií dinoexpress. Do něj samozřejmě rovněž nastupujeme a veze nás vstříc nevšedním zážitkům. Zejména pro děti je to zážitek. V jednom místě souprava staví a pozoruje rozlíceného T-rexe. To není špatné. Slunce docela pálí a není zde možnost se skrýt do stínu. U stánků se tak tvoří fronty, zmrzlino chtivých návštěvníků i těch, kteří se spokojí jen s vychlazeným nápojem. I my si takovou frontu vystojíme.
Na cestě zpět zkoušíme jinou cestu a jedeme přes Orlovou. Nakonec nás to nebaví a vracíme se domů. Po cestě zpět odbočuji do nedalekého Paskova, kde vím, že je zámek.
Jako obvykle zaparkuji a k zámku se jdu podívat sám. Dokonce se dá jít do areálu. Zámek se mi líbí. Jedná se o čtyřkřídlou patrovou budovu s mansardovou střechou. Donedávna zde byla léčebna onkologických onemocnění. Dnes je objekt opuštěn. Před zámkem je soubor do kamene vytesaných soch.
Když míjíme odbočku na Řepiště, tak mi napadá zavolat známým holkám, s kterými jezdíme do hor na Slovensko. Dovolat se nelze ani jedné, tak pokračujeme. Ozývají se, když jsme ve Frýdku-Místku. Jak jsem tušil, jsou obě v Řepišti. Otáčíme se a scházíme se v restauraci ve Vratimově. Trávíme zde asi hodinu a my pak jedeme domů. Stačíme si samozřejmě i popovídat o letošní výpravě na Slovensko, kterého jsem se bohužel nemohl zúčastnit. Po cestě rovněž musíme zrušit dravé ptáky.
Poté co parkujeme, si všímáme, že je otevřen venkovní bar. No, s parkováním jsem měl dnes problémy, protože se počet vozů minimálně zdvojnásobil. Asi na to mělo vliv zlepšující se počasí. Je jasné, co bude následovat. Dvě tmavá piva Zubr na baru. Na lavičce trávíme nějaký čas a pak jdeme do naší kobky. Naštěstí předpověď nám dává naději.
5. 8. 2011 - pátek
Ráno neprší. Jestli jsme chtěli na Lysou horu vyrazit za včas, tak na Radhošť (1 129 m) musíme. Nejde ani tak o to být na hoře brzo, ale o to, že si cestu nahoru chceme zkrátit lanovkou a ta jezdí jen v celou hodinu. Od ubytování neodjíždíme zrovna s časovou rezervou, tak musím občas překročit rychlost.
Po zaparkování vysloveně letíme k nástupnímu bodu lanovky na Pustevny. První sedačku obsazují Martina s Emčou, druhou naše dětská krosna a třetí já s Oťasem. Pro něj to je zážitek! Nahoře nám přibrzďují a Oťase mi pomáhají vyndat. Nejprve se jdeme podívat na krásně malované jídelnu Libušín a útulnu Maměnka. Jedná se o nádherné dřevěné stavby v národním slohu, jejichž některé výmalby nakreslil Mikuláš Aleš. Stavby navrhl Slovák Dušan Jurkovič pro Pohorskou jednotu Radhošť. Ta vznikla v roce 1884 jako protiváha rozpínajícímu se německému spolku Beskydverein. Nedaleko malebných staveb se nalézá dřevěná valašská zvonička. Odtud jdeme rovnou na Radhošť. Cesta je přesně taková jak jsme ji očekávali a jak si ji pamatujeme z roku 2003.
Jsme součástí průvodu ne nepodobného prvomájovým průvodům. Začátek cesty je lemován stánkaři nabízejícími místní speciality nebo upomínkové předměty a suvenýry mající vztah k zdejšímu kraji. Průvod se pomalu trhá, podle toho jakým kdo jde tempem. Po pár minutách vystoupáme k dřevěnému altánu Cyrilka mající i funkci rozhledny. Tady je ale přetlak chtivých turistů a proto pokračujeme dál. Po cestě míjíme několik míst s nádhernými výhledy po okolní krajině i blízkých a vzdálených kopcích. Rovněž socha boha Radegasta je v obležení a na fotografii u soch se stojí fronta. Od roku 1996 zde stojí kopie sochy, neboť originál zde na hoře trpěl povětrnostními vlivy. Originál je uložen na radnici ve Frenštátě pod Radhoštěm. Davy opět řídnou a ke kapli sv. Cyrila a Metoděje již jdeme osamoceně. Před kaplí stojí sousoší s oběma věrozvěsty od stejného sochaře jako socha Radegasta. Kaple je tentokrát otevřena a dokonce můžeme vyjít do patra věže. Odtud jsou opět úžasné výhledy po okolní krajině. Na lavičce vedle kaple musíme přebalit Oťase a zároveň lehce posvačíme. Opravdu jen lehce neboť se chceme zastavit v nedaleké hospodě. To také činíme. Ale ještě předtím děti objevili borůvčí a tak se jejich plody rozhodli pojíst. Na mne čeká opět vystát dvě fronty. U okénka pivo a uvnitř polévky. Jdeme zpět, protože bychom chtěli jít na nedalekou Tanečnici a Kněhyni. Cesta zpět je samozřejmě identická jako ta sem. Míjíme tedy postupně Radegasta i Cyrilku abychom došli zpět ke stánkům. Tam si Emča kupuje svůj vytoužený kovbojský klobouk. Vypadá to, že Kněhyně padá. Tanečnice (1 084 m) se ale vzdát nehodlám. Odkládáme Martinu s Otíkem v Libušíně a s Emčou jdeme ke kilometr vzdálenému vrcholu. Na vrchu jsou z kamínků vystavěné věžičky, jak je ostatně zde zvykem téměř všude. Navzájem se fotíme a sestupujeme. Druhou dvojici vyzvedáváme a jdeme na lanovku, která nám jede za deset minut. Jízdní zasedací pořádek je stejný. V polovině cesty slyšíme drobnou ránu. To nám vypadla z krosny špatně uchycená láhev s pitím.
Večer trávíme opět u venkovního baru se Zubrem v malé sklenici. Je nádherně teplo. Tím, že jsme přijeli dřív, je jich samozřejmě i víc. Rovněž se snažíme hrát s Otíkem fotbal, ale jeho to nějak nebaví a pořád běhá k přírodnímu koupališti. Na konec našeho pobytu se počasí takhle vybarví.
6. 8. 2011 - sobota
Ráno neprší. Jako cíl a zlatý hřeb našeho pobytu jsme zvolili druhou nejvyšší horu Beskyd, vrchol Smrk (1 276 m). Auto necháváme doma, neboť na vrchol se dá jít od chaty. Zpočátku mírně sestupujeme, abychom začali strmě stoupat. Otík se dožaduje jedné hůlky, tak mu ji dávám ve složeném stavu, což je přesně jeho velikost. Druhou má pro změnu Emča. Cesta na Lysou nám oproti Smrku připadá jako procházka.
Stoupáme pořád lesem, až konečně dojdeme na mýtinu, kde si dáváme odpočinek a svačinu. Nejsme tu sami a Otík se hned kamarádí se stejně sterým klukem. Přetahují se o jedno autíčko. Jakmile se řady příchozích začínají rozšiřovat, nakládáme Oťase na záda a pokračujeme ve stoupání. I zde se po cestě živíme malinami. Hlavně nesoucí se dítě se jich vehementně dožaduje. Emča nám mizí hned za první zatáčkou. Tím, že se cesta line po vrstevnici, je pod námi docela sráz. Sice nám po cestě nechává znamení v podobě šipek z větviček nebo lupení, ale soptíme, protože by se jí klidně mohlo něco stát. Cesta stále stoupá a na kamenech občas klouže. Konečně se dostáváme k rozcestníku, který nám ukazuje zbývající vzdálenost k cíly. Kromě toho je nedaleko vedlejší vrchol. Vrchol tzv. Malého Smrku (1 174 m). Zároveň zde na nás čeká naše dcera. Popisovat rozmluvu nebudu! K vršku za námi putuje mlčky a v uctivém odstupu. Míjíme mohylu Jana Palacha a Jana Zajíce a za nedlouho mohylu Johna Lennona. Vše kolem lemují vysoké obsypané keře borůvčí. Vrchol není již daleko a lze jej rozeznat jen podle kovového rozcestníku. Batohy shazujeme k zemi a vypouštíme děti se napást do borůvčí. Před tím, ale oba vysvlékáme z pěkných svršků, které by jistě dostaly zabrat. Že se pude pást Emča jsme předpokládali, ale že půjde i Otík, a že vydrží sbírat a papat borůvky tak dlouho jsme nečekali. Oba se vrátili s obličejem jako šmoulové. My jsme se mezitím šli podívat k vyhlídce a zadívat se do okolí. Z jedné strany na nás majestátně zhlížel vysílač a z druhé kaple na Radhošti. Po předkrmu z lesních plodů dostali děti hlad na něco výživnějšího. Pozvolna jsme se připravovali na sestup. Ten jsme zvládli na jeden zátah. Nejhorším úsekem bylo vyjít závěrečné stoupání k chatě.
Večer jsme se vydali na nákup do Frýdlantu a posléze na večeři. Slíbil jsem ukázat rekreační středisko Budoucnost, kde jsme přespávali na jaře. Po příjezdu jsme měli co dělat abychom zaparkovali. Po vstoupení do restaurace nám došlo proč. Venku na hřišti se konali pivní slavnosti. To byla výzva. V restauraci si Otík dal polívku a my ostatní se těšili na něco nezdravého z grilu i čepovaného ve stánku. Své stánky zde měli pivovary Ježek, Černá hora, Svijany, Janáček a Rychtář. Za osm vypitých piv se dával dárek z řad reklamních předmětů. Zdolal jsem pouze čtyři, čtyři razítka jsem dostal. Zbývali už jen půllitry a tak jsem si vybral ten s logem Lobkowicz. Dostane ho děda. Chvíli po našem telefonátu se zjevil Roman. Chvíli jsme pokonverzovali, poradil nám úžasnou zkratku do Ostravice a domluvili jsme se na zítřejší návštěvu jeho ptactva.
S parkováním jsme měli snad ještě větší problém nežli minule. Byť jsme se vrátili kolem půlnoci, tak bylo všude živo a u venkovního baru se grilovalo. Zpěv a později řev nás provázel do brzkých ranních hodin. Předsevzetí, že zabalíme večer před odjezdem, vzalo samozřejmě za své.
7. 8. 2011 - neděle
Ráno neprší. Balíme před snídaní, protože cesta je dlouhá a máme naplánováno několik zastávek. První je samozřejmě domluvená návštěva v ZOO u Romana. Po snídani rádi a rychle opouštíme náš pokoj a modlíme, se abychom s sebou nevezli nějakého černého pasažéra. U Romana auto necháváme na ulici tak, že by nikdo neprojel. Na první pohled dravců přibylo. Emča si tak má možnost z blízka prohlédnout sokola stěhovavého, orla skalního, luňáka hnědého, jestřába lesního, káně Harrisovo, výra velkého, puštíka obecného a kulíška nejmenšího. Roman dokonce leze do voliéry k orlici Klárce. Evidentně jsou na sebe zvyklí a rozumí si.
Opouštíme Frýdlant, Beskydy a posléze i Moravskoslezský kraj. Nemáme nijak velké plány, co se týče výletů nebo zastávek. Stačí nám pár zastávek u zámků, které máme po cestě. První zastávkou je zámek Kunzov nedaleko Hranic na Moravě.
Stavba je to vskutku zajímavá. Není nikterak rozlehlá a působí pohádkovým dojmem. Historicky není nijak význačná na druhou stranu je zapsána na seznamu kulturních památek. Vystavěn byl v neogotickém slohu, na počátku 20. století místním podnikatelem Antonínem Kunzem. Zámeček je obehnán vysokou kamennou zdí a má tvar šestihranu, v jehož každém rohu stojí věžička. Zdá se být neobydlený, ba naopak zpustlý.
Další, daleko kratší zastávkou byl Vyškov. Loni jsme zde strávili 2 noci, ale neměli čas se jít nebo jet podívat na místní zámek. Zámek je v centru města, ukryt mezi dalšími budovami. Zámek přestavěli v 15. století z původního gotického hradu. V současné době je zde muzeum.
Celou dobu od našeho odjezdu z Ostravice nás provází třicetistupňové vedro. To nepolevuje ani na poslední zastávce na zámku v Rosicích u Brna. Rovněž tento zámek vznikl přestavbou dřívějšího hradu. Tvarem je vystavěn do písmene "U". Je částečně účelově využit, ale prohlídky jsou možné. Jakmile opouštíme Rosice a najíždíme na dálnici, teplota prudce klesá a zastavuje se na nepříjemných devatenácti stupních.
Jsme vyletněni a pokles teploty na vlastní kůži poznáváme až v motorestu Melikana. Cestu zpět mám najetou snad tisíckrát a tak vím, že doma budeme za dvě hodiny.
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
Soukup & David, Průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku – zelená edice
Beskydy - západ, svazek č. 18, vydáno 1998
Beskydy - východ, svazek č. 21, vydáno 1999
Valašsko - Vsetínské vrchy, svazek č. 30, vydáno 2001
Soukup & David, Průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku – červená edice
Beskydy a Ostravsko, svazek č. 3, vydáno 2001-2002
KČT, turistické mapy 1: 50 000
Ostravsko, č. 61-62, vydáno 2000
Moravskoslezské Beskydy, č. 96, vydáno 2001
Slezské Beskydy a Jablunkovsko, č. 97, vydáno 2001
Kartografie Praha, turistické mapy 1: 100 000
Ostravsko, č. 20, vydáno 1993
Beskydy, č. 42, vydáno 1995
Server:
www.hrady.cz
http://cs.wikipedia.org