2011 Jeseníky - Jeseník
24. 9. 2011 - sobota
Odpoledne balíme obě děti na týdenní pobyt u mých rodičů a večer je tam i přesouváme. Sami nemáme ještě zabaleno nic. Tak činíme až pozdě v noci. Zabaleno a připraveno je v mžiku.
25. 9. 2011 - neděle
Ráno si nanosím tašky do kufru svého auta. Jen tak halabala je tam naskládám. Nejedeme totiž naším vozem a taky se mi potom nebude chtít pospíchat. V 9:30 slyším známý dieselový zvuk. Pohledem z okna se ujišťuji, že je to náš povoz. Tím, že jsem časně ráno připravil věci do auta, snášíme jen drobné věci. Z kufru našeho auta tedy vynosím naše věci a skládáme je do „T“. Skládání musí mít řád, jinak bychom se nevlezli! Chvíli předvádíme bytovce na parkovišti show. V tom počasí jsem se řádně orosil, tak si jdu domů vyměnit triko. Po čtvrt hodině se odlepujeme a razíme směrem k dálnici. Do Prahy i přes Prahu jedeme svižně bez většího zdržení. Absolvujeme pouze pár zdravotních zastávek a jednu pro doplnění paliva.
V polovině Suchého vrchu odbočujeme ke stejnojmenné rozhledně a vydáváme se k dělostřelecké tvrzi Bouda. Jedné z pěti dostavěných. Těmi dalšími jsou Hanička, Adam, Hůrka a Smolkov. Před námi jsou první tři kilometry našich výletů. Tři kilometry nejsou žádnou překážkou a tak zanedlouho stojíme před vchodovým objektem K-S-22a Krok. Vchodový objekt se budoval na ukrytém místě většinou na odvráceném svahu kopce v dostatečné vzdálenosti od hlavních, obranných linií. Jeho zapojení do bojů se neočekávalo a zásobování tvrze tak mohlo v klidu probíhat. V čele objektu je nachází vjezd pro nákladní automobily, jakož i vchod pro pěší. Dále je za několikero uzavíratelnými vraty překladiště materiálu na kolejovou dráhu. Celá stavba je stavěna ve IV. třídě odolnosti, což byla odolnost nejvyšší. Kubatura betonu je 4860 m³, to znamená množství litého betonu. Tím, že jsme přišli poměrně dlouho a protože nás čeká ještě dlouhá cesta na ubytování, volíme kratší okruh. Kratší znamená čtyřicetiminutový. Ten delší je dvojnásobného čísla. Během naší prohlídky se tak dostaneme k filtrovně, strojovně a muničním skladům. Raritou je vystavený pevnostní kanón vz. 44/59 ráže 85 mm.
Škoda, že jsme neměli více času a nemohli si projít delší okruh a okolní objekty. Celá tvrz Bouda se sestává z 5 samostatných objektů pojmenovaných po našich bájných předcích, které popsal Jirásek ve svých pověstech. Kromě vchodového objektu se tvrz skládá ještě z dělostřelecké otočné věže K-S 22 Horymír, pěchotního srubu K-S 21 Kazi, pěchotního srubu K-S 23 Teta a pěchotního srubu K-S 24 Libuše. A to ani nezmiňuji nedalekou tvrz Adam. Obě tyto dělostřelecké tvrze jsme měli v plánu navštívit již v roce 2004 při naší výpravě do kraje Orlických hor a Podorlicka. To se nám povedlo navštívit jen tvrz Haničku.
Po návratu již jedeme rovnou do Jeseníku na ubytování. Náš penzión se nachází na konci Jeseníka a je v dané ulici posledním barákem. Ubytování se na rozdíl od minulého super. Dva nezávislé pokoje na patře a uprostřed kuchyňka. Po večeři máme nad sklenkou bílého bojovou poradu na téma kam zítra. Zítra půjdeme rovnou na Praděd, není na co čekat!
26. 9. 2011 - pondělí
Na můj vkus vyjíždíme docela dlouho, je ale pravda že jsem tomu sám nechal volný průběh. Z Jeseníku jedem na Karlovu Studánku odkud chceme po modré vyrazit. Cesta vede krásnými serpentinami, bohužel na tom se s ostatními neshodneme. Blížíc se k lázeňskému městečku, místy na nás mezi stromy vykukuje vysílač na Pradědu (1 491,3 m). V literatuře se výstup na horu moc nepopisuje, ono toho ani o Jeseníkách mnoho nevyšlo, ale pamatuji se, že jsem informace hledal i na netu. Tam se povětšinou opakovala hesla typu "Hvězda" a "Hubert". Bohužel jsem si to v tom chvatu zapomněl vytisknout. Ve městě se nechám vysadit a jdu se přeptat na cestu do informací. Tam mi potvrzují, co jsem nějak tušil. Zaparkovat bychom měli na parkovišti u rozcestí Karlova Studánka - Huberta a odtud se po modré turistické značce vydat naučnou stezkou Bílé Opavy. Bohužel jsem si zapomněl peníze, a abych si mohl koupit pohled, tak si pro ně musím doběhnout zpět k vozu. Aby na mne nemuseli čekat stojíce na zákazu zastavení, tak je posílám na ono parkoviště a sám si jdu ještě koupit pohledy. Nečekám, že se vrátíme do zavírací doby. Když se dostávám na parkoviště, ostatní jsou již vesměs připraveni vyjít. Ukládám pohlednice, beru si batoh a snažíme se najít značku, kterou se chceme nechat vést.
První kroky vedou dolů k menšímu vodopádu. Poté nás vedou na silnici, po které jsme před chvílí přijeli, abychom se konečně zanořili do lesa, kde nám průvodce budou dělat tabule naučné stezky. Ty nám cestu zpříjemňují až k rozcestníku. My se rozhodujeme jít stále po modré a poprvé trochu stoupáme. Traverzujeme stráň a všímáme si, že lidé chodí i pod námi kudy vede žlutá. Někde se ve výpočtu stala chyba. Dole totiž pokračuje naučná stezka podél řeky. No nic, nám se jde parádně a máme nádherné výhledy. Místy vidíme na nedaleké tajemné Petrovy kameny. Rozcestník dole na parkovišti ukazoval asi 6 km k chatě Barborka. Cítíme, že už se musíme blížit. Aby to nebylo zadarmo, k chatě se cestička zvedá a zvedá a náš peloton se trhá. Pivo si dáváme jen malé, aby nám neztvrdly nohy před posledním úsekem. Na Praděd nám zbývají poslední si tři kilometry. Naneštěstí potkáváme odbočku na nejstarší chatu v Jeseníkách. Je to jen 2,5 km.
Čas akorát zaskočit na oběd. Už v neděli jsem si chtěl dát k obědu ovocné knedlíky, ale bohužel je měli jen s povidly. Tady mají naštěstí borůvkové, výborné, ale ne tak, jako na chatě Růžohorky v Krkonoších. Chata vznikla z původní salaše, kterou provozoval Švýcar. Odtud název chaty. Po obědě krásně stoupáme zpět a pak poslední kilometr na Praděd. Překvapivě už zde není moc lidí. A ani nemají pohled. No to je skandál. Proto kupuji takový kýč s vrtulníky. Někam potřebuji dát razítko. Na lavičce si dopřáváme společného fota i vrcholového přípitku. Upřímně řečeno je vrchol Pradědu takový zvláštní, asi je to způsobeno tou ošklivou asfaltovou cestou, která sem vede. Ta sice vede i na Lysou horu, ale není tak odpudivá a dá jí vyhnout. Nahoru na rozhlednu se dá vystoupat jen výtahem. Jaké je moje překvapení, neříkám, že nepříjemné, že jako vstupenka je pohled Praděda. Nahoře na vysílači je panoramatický pohled po celé krajině.
Praděd je nejvyšší horou Moravy a Slezska a pátou nejvyšší horou Česka. Co je ale zajímavější, je to že rozhledna/vysílač je nejvyšším bodem České republiky. Nám se na hoře moc nelíbí a tak vyrážíme k autobusové zastávce u Ovčárny. Původně jsme chtěli jet na koloběžkách, ale půjčovna je zavřená. Je po sezoně, což ostatně poznáváme na každém rohu. Nevíme, v kolik nám to jede a Martina při představě dalších 6 kilometrů začíná plašit. Máme trochu pocit, že poslední jede v půl pátý. A to právě bylo. Na baru nám servírka zvedá náladu. Poslední autobus jede v 17:30. trochu mě láká se jít podívat k Petrovu kamenům (1 446 m). Po objednání chlazené kofoly, na kterou se těším drahnou chvíli, se ptám číšníka, jak dlouho to k nim trvá. Říká, že 30 min tam. No vezmu-li do úvahy jeho věk a nějakou rezervu vychází mi, že bych to mohl za 30 min. zvládnout tam i zpět. Loučím se s tím, že nejpozději v 17:20 budu zpět a sejdeme se na zastávce.
Hned od začátku nasazuji tempo. Sportovní terminologií bych to nazval přepáleným začátkem. Po chvíli mi píchá v boku. Po pravdě to jsem zažil naposled na základce při běhu na 12 min. Dál pokračuji indiánským během, střídám běh s chůzí. Leje ze mne a nit na mne není suchá, ale za 15 min jsem nahoře. Ono se totiž ke kamenům nedá jít, jen pouze k dřevěnému plotu. Číšník mi radil, ať jej nepodlézám, neboť zde bývají schovaní zelení mužíci s pokutovými bloky. Petrovy kameny jsou totiž významnou lokalitou, kde se nachází několik vzácných květin, mechů a lišejníků. Petrovy kameny jsou třetím nejvyšším vrcholem Hrubého Jeseníku. V době čarodějnických procesů byly označovány jako místo sletů čarodějnic. Pořizuji dokumentační fotky a raději sbíhám dolů. Cesta nahoru a dolu trvá 26 min. Bohužel, kofolu mi vypili.
Autobus přijíždí za chvíli a my pohodlně sjíždíme dolů. Autobus staví u motorestu Hvězda, odkud musíme na parkoviště ještě kilometr a půl. Aspoň si procházíme celé městečko a můžeme si prohlédnout dřevěné budovy a pavilony lázní. V pitném pavilonu si plníme láhev ze zdejšího železitého pramenu. Parkoviště opouštíme již za šera a jako jedno z posledních aut. Namlsán nádhernou procházkou i krajinou navrhuji večer jako výlet na další den vrchol Králického Sněžníku. Nevypadá to, zbytek chce do civilizace.
27. 9. 2011 - úterý
Během snídaně se snažím ještě změnit včerejší rozhodnutí nejít na Králický Sněžník. No, nečekal jsem, že je přesvědčím, ale škoda to nezkusit. Opět nevyjíždíme nikterak brzy. Dnešní den bychom měli strávit návratem do nedaleké historie. Přesněji řečeno dojet do nedalekých Králík a jít do dělostřelecké tvrze Hůrka. V ideálním případě bychom měli navštívit i jiné sruby. Cesta do Králík se rovná cestě našeho nedělního příjezdu. Tzn. přes Brannou a Hanušovice. Z propagačního letáku víme, že vstup je v 11 hodin a tak na parkovišti stavíme asi patnáct minut před touto hodinou. To je akorát na nákup vstupenek a vyndání teplejšího oblečení.
Do vchodového objektu K-S-12a U rybníčku se vstupuje jako obvykle přes několikero obranných prvků a svážnici, která sloužila k dopravě materiálu do tvrze. Tím, že byla tvrz předána armádou docela nedávno, v roce 2008, není možné ji projít ani do poloviny. Nicméně máme možnost se dostat okolo filtrovny, muničních skladů a kasáren k dalším muničním skladům. Dál se zatím z bezpečnostních důvodů dostat nelze. Kubatura betonu tohoto objektu činí 4730 m3 a byl rovněž vystavěn ve IV. třídě odolnosti. Prohlídka trvá něco kolem hodiny a je opět zajímavá. Jak v neděli, tak i dnes máme štěstí na zapáleného průvodce.
Po skončení jsme ještě chvíli diskutovali, co by kdyby. Ale hlavně jsme si nechali vysvětlit smysl a hlavní myšlenku celého Československého opevnění. Na severu měla od Krkokonoš až po Ostravsko vzniknout linie tvořená 13 až 17 dělostřeleckými tvrzemi vzájemně se chránícími. Jižní hranici měli chránit převážně objekty lehkého opevnění a pár objektů těžkého opevnění. Po skončení prohlídky jedeme do kláštera servitů-redemptoristů, který se nalézá v nedaleké Dolní Hedeči. Zde jsme rovněž plánovali oběd. V klášteře si procházíme krytý ambit, kapli sv. Schodů i kostel Nanebevzetí Pane Marie. V přilehlém obchůdku se suvenýry si kupujeme pivní speciály. Místní restaurace i ta nedaleká mají dnes zavřeno a nám tak nezbývá než jet něco hledat zpět do Králík. Člověk by řekl, že na náměstí musí být dost příležitostí se najíst, ale vše je zavřené. Až v rohu nalézáme jednu otevřenou.
Z Králík jedeme po cestě na Hanušovice, ale kousek za vchodovým objektem stavíme, neboť hodláme jít i na ostatní objekty tvrze Hůrka. Postupně si tak prohlížíme dělostřelecký srub K-S-11 Na svahu, dělostřeleckou otočnou věž K-S-12 Na kótě, pěchotní srub K-S-13 U lomu a z dálky pěchotní srub K-S-10 U boží muky. Sruby nesou povětšinou stopy bombardování a ani na jednom není pancéřový zvon. K tvrzi přináležela ještě izolovaná dělostřelecká pozorovatelna K-S-12b Utržený, o té mi vyprávěl člověk, co nám prodával vstupenky. K té se bohužel nedostáváme. Na pěšině mezi dělostřeleckou otočnou věží a pěchotním srubem u Lomu špatně došlapuji a podvrkávám si levý kotník. To nevěstí nic dobrého, k autu se už dobelhám a je jen otázkou času, až mi kotník nateče. Na druhé straně silnice se táhne pravidelná linie lehkého opevnění tvořená tzv. řopíky vz. 37. Každý je situován u vzrostlého stromu což je chytré. Nicméně v předválečném období zde asi ještě nebyli. Než ale už opravdu opouštíme Králíky, tak se ještě jedeme podívat na pěchotní srub K-S-14 U cihelny. Ten je nově opraven i natřen, bohužel už je zavřeno. Jedinou zastávku ještě činíme v Branné. Zde je zámek Kolštějn.
V tuto hodinu je samozřejmě zavřeno. Já pajdám k zámku a ostatní jdou hledat kavárnu nebo cukrárnu. Noha bolí a nedá se pořádně našlápnout. Nicméně touha poznání je silnější. Po úzké pěšině se pomalu sunu vpřed, kde tuším kamennou kulatou věž, která pamatuje původní hrad. Bohužel cestička končí a dolů pode mnou je jen sráz do hlubokého údolí. Cesta zpět je zážitek. Některé pasáže jedu skoro po zadku neboť se na druhou nohu spolehnout nemohu. Zbytek čeká u auta, protože žádné posezení nenašli. Jak jsem zmínil, zámek byl přestavěn z předchozího hradu. Hrad byl vystavěn na vysokém skalnatém ostrohu a měl chránit blízké zlaté doly. V současnosti se zámek opravuje. Vedle zámku stojí fojtství, které původně sloužilo jako obydlí správce panství. Za fojtstvím stojí renesanční kostel sv. Michala.
Večer trochu noha natéká a zdá se, že jsem dochodil. Tož trochu pijeme.
28. 9. 2011 - středa
Já ležím, protože mi bolí noha, Martina leží, protože jí je špatně. „T“ s „D“ jedou do města. Odpoledne stále ležím a všichni ostatní jdou na malou procházku na Křížový vrch a rozhlednu Zlatý Chlum.
29. 9. 2011 - čtvrtek
Dnes je to ještě jednodušší. Jsem doma sám a ležím. Martina, „D“ a „T“ jdou na výlet okolo Jeseníku. Vrací se odpoledne. Mezitím shlédnu spoustu filmů a přečtu pár časopisů.
30. 9. 2011 - pátek
Noha sice bolí, ale vzhledem k tomu, že chceme jet po památkách, vyrážím po dvoudenním pohovu taky. Hlavním cílem jsou Velké Losiny s jejich zámkem i ruční papírnou. No, a když se poštěstí, na cestě jsou ještě dva další zámky a dva dřevěné kostelíky. Velké Losiny jsou od našeho dočasného domova vzdáleny asi 40 km.
Nežli parkujeme na zámeckém parkovišti. Jedeme se podívat k nedaleké sýpce neboli špýcharu. Stavba i přes své původní vyžití působí majestátně. Nad vchodem se na portálu dochoval erb původních majitelů Žerotínů. Od parkoviště se jde kousek parkem, až průchodem vcházíme před vlastní zámek. Uvnitř si kupujeme vstupenky i povolení fotit a těšíme se. Někde jsem četl, že zámek je perlou moravské renesanční architektury. Naše prohlídka právě začíná. Vcházíme na rozlehlé nepravidelné obdélníkové nádvoří z jedné strany tvořené nízkými patrovými budovami asi technickým zázemím a z druhé dvoupatrovou trojkřídlou budovou ve tvaru "U" bohatou na grafity a arkády po celém vnitřním obvodu. Čím je asi zámek proslaven, tak to jsou čarodějnické procesy, které probíhali na Šumpersku. Možná díky filmu Kladivo na čarodějnice. Toho jsem se bál už jako malý.
Na nádvoří si nás přebírá naše průvodkyně. Na první pohled neslaná-nemastná. Na druhý pohled je to stejné. Obsah je zajímavý forma je, jak to vyjádřit, jako na státním zámku. Aspoň že můžu fotit. Po skončení si v suvenýr šopu hodláme koupit pohled. Ten co mají to je hrůza a korunují to tím, že nemají razítko. Pádíme pryč k nedaleké papírně. Už zdálky je vidět dokonalá mansardová střecha. Tady nemáme takové štěstí a prohlídka je za 45 minut. Zbylý čas jdeme do obchodu, kde je možné koupit si mapy na ručním papíru nebo samotné dopisní archy. Nám se líbí mapa Moravy. Prohlídka nejprve začíná v muzeu papíru, kde jsou vysvětleny veškeré pojmy, historie vzniku papíru a popsaný proces výroby ručního papíru. Zajímavou informací je, že se ruční papír vyrábí z hadroviny nikoliv z celulózy. Dále následuje instruktážní video a pak už konečně jdeme do procesu. Máme možnost vidět téměř celý proces a jsme překvapeni, na jakém malém prostoru se manufaktura nachází. Plynule nás vypouští opět před obchůdkem. Neporovnatelné s předchozí prohlídkou.
Z Velkých Losin putujeme do Maršíkova, kde se nalézá dřevěný kostelík sv. Michaela Archanděla, který je i nejstarší zachovalou lidovou stavbou severní Moravy. Zde činíme jen fotografickou zastávku. Světe div se, ale nejsme sami. Plynule po silnici pokračujeme do Sobotína najít zdejší zámek. Ten je zpustlý a jak se dozvídám od hlídače za nějakých 13 mil. k dostání. Ani zde nejsem sám a plot přelézáme ještě s jednou paní s digitální zrcadlovkou v ruce. Předposlední zastávkou v blízkém okolí je kostelík sv. Martina v obci Žárová, opět dřevěný. Podobné dřevěné kostelíky jsme viděli snad jen v Beskydech. Tento je součástí místního hřbitova.
Protože chceme stihnout návštěvu nedalekých Dlouhých strání, raději se přemisťujeme směrem do Koutů nad Desnou, odkud jede lanovka. Zámek v Loučné nad Desnou jen míjíme. Škoda. V koutech parkujeme poblíž lanovky a jdeme se pozeptat odkud a jak se na Dlouhé stráně dostat. Informace získáváme hned v prvním okénku, kde si i kupujeme zpáteční jízdenky. Cena asi 270 za osobu. K lanovce musíme ještě asi 500 m. na tu nohu nic moc.
Lanovka voní novotou, zdá se, že jsou na zimu připraveni. Jó je to čtyř-sedačka. Na hoře jsme za pár minut a nastupujeme do přistaveného mikrobusu. 30 Kč zpáteční jízdenka. Zánovní Mercedes nás vyváží po několika serpentinách až na parkoviště pod elektrárnu. Ke kýženému cíli nám zbývá vyšlápnout několik schodů, což není žádný výkon. Jsme nahoře, výš už to nejde.
Před námi je největší ze sedmi divů Česka. Přečerpávací vodní elektrárna. Jedná se o úžasnou stavbu, byť tomu tak jistě v dřevních dobách projektu i stavby nebylo. Dlouhé stráně jsou nejvýkonnější vodní elektrárnou na našem území. Jejím hlavním posláním je zabezpečit stabilitu elektrické soustavy. Tzn., musí udržet rovnováhu mezi aktuální spotřebou a aktuálním výkonem dodávaným z elektráren. Několikrát denně tak přechází z čerpadlového do turbínového režimu a naopak. Nestabilita se ještě zvýšila masivním rozšířením slunečních elektráren hyzdících naši krajinu. Elektrárna je osazena dvěma Francisovými turbínami. Okolo nádrže vede asfaltová dráha lákající inline bruslaře. My obcházíme nádrž kolem dokola a kocháme se výhledy i pohledy do okolních kopců. To, že je vidět Praděd i se svým vysílačem je skoro logické. Nahoře se vyrojilo z ničeho nic docela hodně lidí, protože o páté jede poslední lanovka dolů, raději jdeme na parkoviště, abychom se dostali do mikrobusu a následně na lanovku.
V Jeseníku jedeme navštívit místní supermarket koupit si něco k večeři. Pak už jen pospícháme domů splnit poslední úkol výpravy. Dopít zbývající láhve vinného moku.
1. 10. 2011 - sobota
Ráno vyspáváme. Něco trochu balíme a já jdu vařit snídani. Po snídani dobalujeme. „T-dojc“ jsou nějak rychle připraveni, jakoby spěchali, poprvé v týdnu. Čeká nás snesení bagáže a její nakládání do kufru auta. Loučíme se s majitelem, s majitelkou jsme se rozloučili předchozí den, kdy jsme i platili. Trasa zpět je trochu jiná, zejména tím, že se vyhýbáme Suchému vrchu, po kterém není důvodu jet. Pan majitel nám radil, že to máme zkusit přes Polské území, ale tudy jsme nakonec nejeli. V podstatě stavíme jen ze zdravotních důvodů a domů dojíždíme kolem druhé odpolední. Zbytečně brzo. Po vynesení věcí jedeme hned do Rokycan vyzvednout děti.
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
Soukup & David, Průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku – zelená edice
Jeseníky - Šumpersko, svazek č. 9, vydáno 2000
Jeseníky - Šumpersko a Králický Sněžník, svazek č. 9, vydáno 2009
Kletr - Freytag & Berndt, Turistický průvodce Rother
Jeseníky, vydáno 2007
KČT, turistické mapy 1: 50 000
Králický Sněžník, č. 53, vydáno 2011
Rychlebské hory a Lázně Jeseník, č. 54, vydáno 2010
Hrubý Jeseník, č. 55, vydáno 2010
Kartografie Praha, turistické mapy 1: 100 000
Jeseníky, č. 19, vydáno 1996
Server:
www.hrady.cz
http://cs.wikipedia.org