2013 Jizerské hory - Bedřichov
Konečně po dlouhé době vychází nějaký ten svátek na všední den a lze jej tak spojit v prodloužený víkend. Jako cíl podzimních hor jsme si zvolili Jizerské hory. Téměř na den po osmi letech, co jsme zde byli s Emčou. Tak jako jí tehdy byly 4 roky, tak i Oťasovi je stejně letos. Emča tehdy vystoupala na druhý nejvyšší vrch. Otíkovi jsme naplánovali ten nejvyšší.
25. 8. 2013 - pátek
Vyjíždíme odpoledne po práci. Celkem se dalo počítat, že v Praze bude zácpa, ale že tam zůstaneme přes hodinu a půl, to bych nehádal. Na ubytování do Bedřichova tak dojíždíme kolem deváté. V podstatě jdeme rovnou spát.
26. 8. 2013 – sobota
Máme jasno že nás čeká Smrk (1124 m), který je nejvyšší horou Jizerek. Parkujeme u Směďavy. Před námi je v dálce vidět rozhledna, která stojí na vrcholu Smrku. „Tam půjdeme?“ těší se Otík, „Tam půjdeme!“ odvětím mu. Z parkoviště to vypadá jako dálka, ale to se jen zdá. Sledujeme značku až k Předělu, kde konáme první zastávku. Přístřešek je obsazen, tak se usazujeme na lavičce u rozcestníku. Naše červená vede rovně a na Smrk vede odbočující modrá, která nám ukazuje 6,5 km. Oťas začíná remcat a tak v polovině cesty, která obchází Klínový vrch, nalézáme poklidné místo k obědu. Nedaleko nás je vyhlídka na okolní skály, přestože jsme se na ni chystali, tak jsme na ni po obědě úplně zapomněli. Pokračujeme dál po modré až k rozcestníku Na písčinách. Tady na nás čeká jedno překvapení. Nemilé překvapení. Kdybychom bývali pokračovali od Předělu po červené, tak jsme nešli 4 km, ale jen 1,5 km. Podle nechápavých a překvapených pohledů ostatních spoluchodců, nejsme jediní! Asi to je autorův záměr!? Po dvou kilometrech jsme u rozcestí a začínáme pekelně stoupat, trochu mi to připomíná srpnový výplaz na Černou horu. Jenom není takové horko. Kupodivu Otík šlape a jen občas potřebuje pomoci překonat velký kámen nebo louži. Vrchol Smrku je vlastně jen taková plošina. Před výstupem na rozhlednu se trochu přiodíváme, neboť začíná zle foukat. Rozhledna je účelná, kovová, naprosto jednoduchá. Dole, v její patě, je malý bufet tak pro 10 lidí. Nás se tam mačká asi dvojnásobek. Zpátky už samozřejmě jdeme po červené.
Emča tehdy v roce 2005 první den atakovala 23 kilometrů, Otík letos 18 km. Důležité je zaměstnat je a udělat výlet zajímavým a ani neví, že jdou.
Chata na Směďavě je plná k prasknutí, tak jedeme zpět na ubytování. Protože následující den pojedeme na stejné parkoviště, zkusíme štěstí znovu.
27. 8. 2013 - neděle
Chceme jít na Čihadla, z domu jedeme naprosto stejnou cestou a parkujeme opět na Směďavě.
Z parkoviště jdeme mírně do kopce a míjíme první bunkr. Zdejší krajina je jich plná. Jizerskými horami i Krkonošemi vedla linie československého opevnění budovaného v letech 1937-38. Bohužel zjišťujeme, že jsme místo modrou následovali zelenou. Ale aspoň nepůjdeme stejnou cestou tam i zpět. Okolo bývalých kasáren se napojujeme na cyklostezku, až přicházíme ke známému kiosku Knajpa. Kasárna měla sloužit pro vojáky, kteří byli určeni pro opevnění. My chceme až na Čihadla tak jen procházíme. Zde je dřevěná pozorovatelna okolního rašeliniště.
Vracíme se zpět k bufetu a já jdu stát frontu na něco teplého. Ne, že by byla bůhvíjaká zima, ale fouká nepříjemný vítr. Před námi je ale velká skupina a podle objednávek zřejmě nespočetná. Když na nás přijde řada, činíme s Emčou objednávku, zbytek se mezitím přesunul dovnitř a čekají na nás u stolu. Zpět jdeme po silnici, po které jsme měli původně přijít. Míjíme odbočku na Jizeru, i další dva bunkry linie lehkého opevnění. Jimi jsou malé řopíky vz.37 a to J1_109-A160 a J1_109-A160.
Domů nejedeme okolo Souše, ale z druhé strany přes Hejnice. Zde si prohlédneme chrám Navštívení Panny Marie. Den se chýlí ke svému konci a my parkujeme u penzionu. Je to náš poslední večer tak Otíkovi otevíráme láhev ovocného šumivého nápoje.
28. 8. 2013 - pondělí
Ještě než dorazíme do Liberce, stavíme se krátce u rozhledny na Proseči. Dříve zde stálo několik dřevěných rozhledem, ale jak už to bývá, shořeli. Vyrostla zde tedy rozhledna kamenná, která stojí doposud.
V Liberecké ZOO jsme byli s Emčou již v roce 2009. Zahrada čelí stavebním úpravám. Takin čínský, naproti žirafy a na konci sloni. Přesně tak si to pamatujeme. Sestupujeme klikatící se silnicí k šelmám a opicím. Po návratu ještě jedeme k nedaleké rozhledně jménem Liberecká výšina. Opět je to kamenná stavba. Posledním místem a Otíkem nejvíc očekávaným je liberecký dinopark. Ten zdejší je umístěn ve dvou patrech obchodního centra nedaleko Libereckého zámku. I přes své umístění je zajímavě pojat.
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
Soukup & David, Průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku – červená edice
Jizerské hory, svazek č. 3, vydáno 1999
KČT, turistické mapy 1: 50 000
Jizerské hory a Frýdlantsko, č. 20-21, vydáno 1997
Kartografie Praha, turistické mapy 1: 100 000
Lužické a Jizerské hory, č. 10, vydáno 1993
Server:
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář