2006 Málem ztraceni v Koreji
Korejská republika se rozkládá na jižní části Korejského poloostrova. Je všeobecně známo, že se Korea v roce 1945 poté co odešli Japonští okupanti rozdělila na dva státy. Pod Ruským vlivem komunistický sever a Američany podporovaný kapitalistický jih. Vše vygradovalo korejskou válkou a vznikem demilitarizovaného pásma na úrovni 38. rovnoběžky. A vznikem nejstřeženější hranice světa. Hlavním městem je Soul kde žije kolem 10 mil. obyvatel, celou zemi pak obývá k 49 mil. lidí.
Úvod
Není tomu tak dávno, co jsme po celodenní dobře odvedené práci seděli s naším německým partnerem na pozdní večeři. Asi po třetí slivovici naznačil, že není problém uskutečnit návštěvu za účelem školení u našeho dodavatele přímo ve výrobním závodě v Koreji. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, protože obvykle se nic takového u nás „nenosí“. Po asi půl roce přišla z evropské pobočky v Německu informace, že jedeme do Koreje. Okamžitě jsem si vzpomněl na pana H. S blížícím se odletem se radost měnila v obavu. Nikdy jsem neletěl letadlem. Nikdy jsem nebyl mimo Evropu. Od vojny jsem nebyl tak dlouho sám mimo domov. Byť mám pracovní zkušenosti s lidmi z dálného východu od roku 1999, bylo to vždy u nás v Česku. Zavolal jsem tedy známému z předchozího zaměstnání a sjednal si konzultační schůzku v hospodě. Po pár pivech jsem byl připraven dobýt země vzdálené. Zbývalo si koupit jen kufr.
Let : Česko - Německo - Korea
Sobota
Dvacátého druhého dne měsíce dubna, sedmého roku nového milénia stojíme i s kufry na letišti v Praze. Připadali jsme si jako Artémio z filmu nástrahy velkoměsta. Co teď. Dle instrukcí se jdeme odbavit k pultíku s našim číslem letu. Zavazadla posíláme až do Pusanu a sebe usazujeme k nouzovému východu. Zatím se zdá se, že cestovat letadlem je hračka! Jdeme do bezcelní zóny a usazujeme se do prvního baru. Rozhodně musíme probrat podrobnosti letu. Do odletu stále ještě zbývá pár minut a tak ony podrobnosti probíráme pro jistotu ještě dvakrát dokola. Přišli jsme na poměrně závažnou věc. Pitivo bylo skvělé, ale ceny jako by nás pila fotbalová jedenáctka a nejen my dva.
Pohledná letuška s letušákem nás vítají na palubě a usazují na naše sedadla. Později si uvědomujeme, že podobné výsady nepožívá každý. Začínáme rolovat a následně nás tah motorů tlačí do sedaček. Čekáme co se bude dít. Pohledem z okna vidíme, že jsme už nad zemí. Ještě si ani nestačíme vychutnat pocit poznání a po dvou Heinekenech přistáváme ve Frankfurtu nad Mohanem. To letiště je sakra velký. Nicméně je potřeba zachovat klid a najít naše další spojení. Naštěstí jej na tabuli nacházíme celkem snadno. Soul zove se další místo přistání. Nezbývá, než se přemístit vláčkem na náš terminál. Trochu jsme sice bloudili, ale nakonec se přemístili na to správné místo. Opět se odbavit a škemráme o „emergenci exit“. Korejka se tváří nejdříve že nechápe, potom že jsou místa obsazena. No přeci se nebudeme mačkat 12 hodin. Nakonec zabírá argument mojí výšky a zázračným způsobem ta dvě místa nalézá. Jdeme doplnit hladinu i prodiskutovat dosavadní zážitky do místního baru. Pijeme za EURa, ale nemůžeme se zbavit pocitu, že je to u nás dražší. Nu a slevu, tu mi rádi.
Nastupujeme do Jumbo jetu neboli Boingu 747 společnosti Korean Air. Z Prahy jsme letěli Airbusem A321-100 společnosti Lufthansa. Letadlo je uvnitř obrovské. Sedadla jsou systémem 3-4-3. Korejci jsou náramně ochotní a snaží se nám let všemožně zpříjemnit. Řečeno jinak, piva i jídla je dostatek. Dokonce dostáváme balíček s ponožkami, pastou a kartáčkem a dalšími pozornostmi. Později zjišťujeme, že nepotřebnými. Rovněž náš soused, korejský obchodník je velmi přívětivý a komunikativní. Dozvídáme se spoustu pro nás důležitých informací. Jsme unaveni. Při představě více než desetihodinového letu raději usínáme. Usínáme, ale vždy jen na chvíli než nám z krkolomné polohy začne dřevěnět tělo. Respektive vždy jiná část těla. Číst nás nebaví, spát nás nebaví ani karty hrát nás nebaví, dokonce ani to pivo už nás nebaví. A čas? Ten neutíká! Po mnoha nekonečných hodinách přistáváme. Přistáváme na mezinárodním letišti Incheon. Vystupujeme a bum připadáme si nějak cizí. Přes imigrační přepážku, kde nám dávají razítko, krásné, červené jsme vpuštěni do země. Konečně mám v pase jiné razítko nežli to rakouské z Wullovitzu. Tady se snažíme orientovat, kdeže jsou zastávky kyvadlové dopravy. Zde shuttle bus. Posléze se doptáme a přejíždíme na vnitrostátní letiště Gimpo. Nedlouhý let do Pusanu absolvujeme jako zkušení cestovatelé.
Korea
Neděle
Na letišti v Pusanu si vyzvedáváme kufry a s davem se hrneme ven, kde na nás již čeká řidič s cedulí, na které jsou naše jména. Černým mercedesem se přemisťujeme do hotelu ve městě Changwon. Na hotelu jsme se moc nezdrželi a okamžitě jsme vyrazili dobýt nové světy. První poučka “nejíst u pouličního stánku“ vzala za své pár desítek metrů od hotelu. První stánek, první utracený „WON“ a první cizokrajná pochutina na špejli. Hlavně, aby nebylo první běhání. Protože jsme byli uondaní, letmo jsme proběhli kus města a šli spát.
Pondělí
Po královské snídani plné neznámích, ale chutných pokrmů nás naložilo firemní vozidlo a odvezlo do továrny. Tam nás posadili do zasedací místnosti, kde již byli připraveni dva zástupci z Anglie, Ruska, jeden Turek a Američan. Později se k nám připojila skupina čtyř Indů. Dokonalý mezinárodní tým. Docela dlouho jsme čekali sami, nežli přišel někdo z místních. Ten, který nás přivedl nám ještě ukázal zásobník na kávu s horkou vodu. Zásobník, tím je míněna nádoba ve které byly sáčky kávy takzvané 3v1. Po úvodních formalitách, jako bylo představení čtyřech lektorů – školitelů, z nichž polovina se jmenovala Kim (něco jako u nás Novák) a následně i představení našeho, jsme vyrazili na prohlídku místního závodu. Zbytek dne se skládal z různých teoretických školení i praktických cvičení. Zároveň se potvrdila jejich nedochvilnost a obliba sáčkové kávy, kterou pili při každé příležitosti a nacházela se snad všude po továrně. Na obědy jsme chodili do místní kantýny, což nám vyhovovalo. Bylo to typické. Sice jsme málokdy tušili co jíme, ale… Trochu nám zpočátku dělalo problém obsluhovat hůlky. Zvláště pak ty v kantýně, protože byly oválné, kovové a klouzaly. „Svině klouzavý“. Jediné jídlo jenž jsem znal ještě před příletem bylo kimči. Kimči je vlastně nakládaná a asi trochu nakvašená zelenina, která se podává k večeři i k obědu. Něco mezi přílohou a salátem. Má opravdu osobitou chuť i vůni. Co se nám velmi líbilo, že v době oběda zaměstnanci vytáhly míč a hráli obdobu našeho nohejbalu a měli zde k dispozici i posilovnu. V sedm večer nás stejné firemní vozidlo vyklopilo tentokrát i s Turkem u hotelu. Sice jsme byli unavení po celodenním martýriu i z časové posunu, ale po lehké sprše jsme vyrazili do šumu. Tentokrát jsme si vyrazili do baru. Objednávka piva byla docela jednoduchá. O to byla horší objednávka jídla. Měli jsme jídelníček v angličtině, ale čert věděl oč jde. Nakonec jsme si vybrali chutně, ale hodně pikantně. S tím jsme tak trochu počítali. Po celou dobu hrála v baru živá kapela. Škoda, že hráli takové utahané cajdáky. Po večeři jsme vyrazili prozkoumat dalších pár ulic.
Úterý
Den druhý jsme strávili obdobně jako předešlý, jen se vše vleklo o poznání déle. O to víc do nás pumpovali kafe. Po návratu do hotelu jsem na recepci zkoumal kam se jít podívat, co by nám doporučili vidět. Nic jsem z něj nedostal, ale v reklamní mapce jsem zahlédl symbol kláštera. Slovo dalo slovo a recepční nám objednal taxíka, který nás odvezl do hor za město do kláštera Seongjusa. Vzali jsme si vizitku a rozloučili se. Taxi mizelo v dáli a my si najednou uvědomovali, že se mu zpět nedovoláme. Měli jsme sice svoje mobily, ale vzhledem k tomu, že v Koreji je jiná síť, tak zde nefungují. Tudíž jsme je po celou dobu nechali na pokoji. Zde používají síť CDMA a v Evropě i jinde používáme síť GSM. Na to jsme ale byli rovněž připraveni a měli jsme od zástupce Eurotelu zapůjčen telefon, který si s místní sítí rozumí. Naneštěstí jsme ale zjistili, že si to myslí jen prodejce v Čechách. Zde rovněž nefungoval. A to byl kámen úrazu. Taxi pryč. Večer na krku a my sami v horách někde za městem v jižní Koreji. Když už jsme ale byli zde, šli jsme si prohlídnout klášter a snad nás něco mezitím napadne. Jednalo se o buddhistický klášter. Několik stavení v místním stylu bohatě vyzdobených malbami i živými květy. Nepříliš rozsáhlý areál jsme si záhy prohlídli. Bohužel jsme nikoho nepotkali. Začalo se stmívat. Vydali jsme se tedy po cestě, po které jsme přijeli a dál směřovali k záři, kterou na obzoru vytvářelo osvětlené město. Po cestě jsme potkali jen místního farmáře a to bylo o ničem. Že jsme se vydali správným směrem nám po nějaké době potvrdila několikaproudá dálnice na kterou jsme došli. Nebylo nad čím přemýšlet, směr jsme měli a tak jsme se vydali na noční dobrodružství. Výlet dvou Čechů po Korejské dálnici. Popisovat jak nám ubíhali kilometry, snad ani nejde. Co ale stojí za zmínku je, že jsme se cítili bezpečněji nežli na D1. Byť zde bylo dvakrát tolik pruhů. Konečně jsme dorazili do města. Mysleli jsme si, že máme vyhráno. Ale ejhle. Na taxi ne a ne narazit. S prosbami jsme tedy mávali hotelovou vizitkou před každým, kdo měl dvě nohy. Překvapivě a zároveň i deprimujíce bez úspěchu. Tušili jsme zhruba kudy jsme jeli z letiště, ale nespleťte se, když je vše napsáno rozsypaným čajem a každá druhá reklama je na Samsung. Nakonec jsme i za pomoci jednoho Korejského mladíka hotel našli. Myslím, že jsme byli posledními příchozími. Až později jsem si našel, že Changwon je osmým nejlidnatějším jihokorejským městem s počtem obyvatel skoro jako Praha.
Středa
Další den jsme byli při tréninku trochu nevyspalí, ale co se dalo dělat. Vydržet jsme museli. Rovněž se k našemu počínání připojila již zmíněná čtveřice Indů. Člověk by to neřekl, ale Indie je strojírensky velmi vyspělá země a významný trh pro prodejce strojů. Večer jsme se rozhodli jít pokorně jen kousek od hotelu. Předsevzetí nám, ale dlouho nevydrželo a zapadli jsme do nějakých bočních uliček až jsme objevili takovou restauraci v garáži. Hlad jsme měli již ukrutnej a tak jsme usedli ke zvláštnímu stolu s grilem zapuštěným uprostřed. Milá Korejka nás přišla pozdravit a zeptat se nás co si dáme k jídlu a k pití. Tedy alespoň se domnívám, že se na to ptala, protože jsme ji nerozuměli a anglicky neuměla. Jídelníček byl samozřejmě taky jen v korejštině. Nu co, na řadu přišli citoslovce. Po chvíli se začnou nosit různé mističky. Maso, zelenina, rýže i mušle. Protože jsme evidentně nevěděli co s tím tak nás doslova a do písmene krmila. Dalším splněným domácím úkolem byla znalost místního alkoholu Sodžu. Sodžu se vyrábí povětšinou z rýže a má kolem 20 % alkoholu. Je to pití více méně bez chuti, vzdáleně podobné vodce. Prodává se v láhvi o velikosti třetinky. První jsme si dali dohromady, další každý svoji. Do toho místní pivo Hite, což je nejprodávanější pivo jižní Koreje. Evidentně jsme byli atrakcí neboť do těchto zákoutí asi cizinci moc nezavítají. Na druhou stranu, jak jinak poznat zemi než v typických nálevnách a občerstvovnách, nikoliv v nablýskaných globálních restauracích s připravenými prefabrikáty. U vedlejšího stolu sedící mladíci nás po očku pozorovali a na dálku jsme tak soupeřili v počtu piv i láhví Sodžu. Kdo zvítězil psát netřeba! Pozdě večer jsme se odkutáleli zpět do hotelu.
Čtvrtek
Náš pobyt se přehoupl do své druhé poloviny a my neměli moc možností poznat město nebo blízké okolí. Ráno v osm nás naložili a nejdříve v sedm večer vyložili na hotelu. Požádali jsme je kolektivně, zdali bychom nemohli dnes skončit program dříve, abychom se mohli někam podívat. Ejhle systém na toto nebyl připraven. Po půl dni (asi jsme zaměstnali veškeré kapacity a mozky továrny) nám oznámili, že dnes skončíme po obědě s tím, že nás někam vezmou a cíl sesty si můžeme vy.brat Od lektora jménem Song jsem věděl o nedalekém přístavním městu Jinhae. V dobách japonské okupace zde mělo svou základnu císařské námořnictvo. Nyní je zde korejská armáda. Nápad se ujal, no a jako druhá zastávka měl být náš známý klášter Seongjusa. Oba jsme se pousmáli, ale prosadili jsme si jeden bod a na druhou stranu proč si klášter neprohlédnout ještě jednou a za světla. Jinhae jsme projeli, zastavili v přístavu a prohlédli si sochu admirála Yi Sunsina. V klášteře jsme měli i možnost zajít i do návštěvnického centra. Tak jsem si koupil hliněné postavičky Buddhy. Večer jsme strávili společnou večeří a následnou návštěvou pivního baru kde nás obsluhovali na místní poměry vysoké dívky. Pivo se roznáší ve velkých džbánech. Večeře byla na způsob včerejšího grilování. Oproti kolegům jsme již měli zkušenosti a začali si okamžitě připravovat a konzumovat jídlo. Odtud jsme již v menší skupince navštívili ještě jeden bar.
Pátek
Poslední den našeho pobytu nastal. Máme toho docela dost. U nás si samozřejmě každý myslí, jak si tu užíváme. Ani poslední den se nenudíme, dozvídáme se, že si platíme hotel a počítáme kolik dáme dohromady. Já jsem si nechal poslat nějaké peníze na svůj soukromý účet, něco mám svého a nějaký mám kontokorent. Tonda má taky nějaké možnosti. Další fópa je, že nikdo neví jak se dostaneme do Pusanu, padá cosi o autobusu, ale nakonec se nabízí můj zdejší protějšek Mr. Jo, že nás ráno vyzvedne a na letiště odveze. Poslední večer jdu ještě do místního „Teska“ koupit ještě pár dárků a suvenýrů. Večer platíme hotel, kartu na recepci vzali a nic nereklamovali. Asi bylo vše v pořádku.
Sobota
Brzo ráno nás náš doprovod vyzvedává a jedeme na letiště do Pusanu. Zde se loučíme a čekáme na náš let. V Soulu máme rovněž chvíli čas a tak se vydáváme korzovat po letištní hale. Po odeslání zavazadel a odbavení nastupujeme do nám známého Jumba a přes Sibiř letíme domů. Tentokrát nemáme emergenci exit, tak musíme přežít v normální řadě.