2008 Velké problémy Českého žaludku na malém Taiwanu
120°-122° východní délky a 22°-25° severní šířky. To je poloha ostrova dle GPS čili Global Position System. Česky globální družicový polohový systém. Rozdíl mezi nejvyšším bodem ostrovní republiky vrcholem Yu Shan a nejnižším, hladinou Jihočínského moře je 3 952 m. Délka ostrova je 394 km, šířka je 144 km a rozloha 32 260 km2. Země patří do časového pásma +8 h. 84% obyvatelstva jsou Taiwanci, 14% tvoří Číňané.
Úvod
Rok se s rokem sešel a já sedím v letadle a opět letím na Taiwan. Sestava je jen trochu obměněná. V Praze jako obvykle musíme udělat něco se svým sebevědomím. K tomu nám dopomůže nám již známá restaurace v odbavovací hale. No nedejte si plechovkový za osmdesát. Raději se přesouváme přes bezpečnostní rám do bezcelní zóny. Tentokrát procházíme bez pípání, nikdo nezapomněl stříbrný obal od žvýkačky v kapse. Drogerie nás nezajímá, oblečení taky ne, a ani elektronika. Končíme tedy v baru. Třikrát dokola točíme vybraný destilát. Ceny jsou zde nezměněny. Jedna runda vydá za pětikilo. Ale do letadla jít střízliví nemůžeme. Jestliže byl loni náš let na trase Praha-Paříž-Hongkong-Taipei, tak letos máme místo Paříže Amsterodam.
Do největšího Nizozemského města přilétáme nedlouho po odletu z našeho hlavního města. Jako vždy si nejdříve omrkneme, odkud letíme za velkou louži a potom se jdeme zkulturnit. Pěkně vypadajících hospůdek je zde na výběr docela dost. Obava z letu po první úspěšně absolvované rundě pomalu opadá. Jestliže jsme se potřebovali připravit na předchozí krátký let, tak na zaoceánský musí být příprava důkladnější. Dlouhý let absolvujeme samozřejmě jumbem. Sice těch nekonečných jedenáct hodin trpíme, ale k našemu překvapení máme mezipřistání v Bombaji, tak se alespoň můžeme projít. Vystupujeme z letadla a opisujeme krátký zdravotní okruh a nastupujeme zpět.
V Hongkongu máme čas akorát na jedno pivo a zase pokračujeme vstříc asijskému tygru. Na letišti v Taipeji má na nás čekat "my brother" Steven. Steven zde ale jaksi není. Volám mu, kde je a on je teprve na cestě. Čekáme více než hodinu než dorazí. Je to vůl! Asi si vzal víc oříšků. Po té dlouhé cestě jsme unaveni, ale nejhorší je vždy to čekání. Odváží nás na hotel "Landmark", kde už jsme spali loni. Sice jsme unaveni, ale přeci nepůjdeme spát, taková škoda. Dáváme si půl hodinu na polidštění a jdeme. Mám naprosto jasnou představu kam jít!
A tak šel čas
Sedíme u stolu v restauraci u opice, ale nečekáme na obsluhu. Obsluha je tentokrát velmi rychlá. No jo exoti přišli. Myslím tím nás! Je to tatáž restaurace, v které jsme startovali naši misi loňský rok. Tentokrát jsme již zkušení, klučina mluví anglicky a tak si objednáváme vepřové, jehněčí i hovězí plátky, malé špízy, spoustu hub i zeleniny. Tu si ostatně můžeme sami nabrat i u bufetového stolu. Skoro bych zapomněl, že první co jsme objednali, bylo "pídžo“. Neboli pivo „啤酒“ Tří "pídža". Taky to bylo první, co jsme zkonzumovali. Grilování jakož i konzumace je příjemným zážitkem. Po tomto zážitku jsme se odvalili do hotelu, protože ráno nám začne náročný den.
Následující večery jsme strávili jak v japonské restauraci, tak i na nočním trhu, kde se nechá ujídat u každého stánku něco zajímavého. Samozřejmě jsme zašli i na masáž nohou. Pracovní týden jsme prožili více méně podobným stylem jako posledně.
V horách
Na víkend jsme měli domluveného našeho známého Chobyho, který nás měl vzít na výlet. U hotelu nás vyzvedává dodávka Mitsubishi Delica v terénní úpravě 4x4. Naše první kilometry směřují do národního přírodní rezervace Alishan. Cesta je dlouhá a nepohodlná, ale jelikož už nás Choby zná, má pro nás chlazený plechovkový Taiwan Beer. Jakmile parkujeme, první kroky vedou na jídlo. Většinu věcí známe, ale černé kuře jsme jedli poprvé. Posléze již jdeme do parku. Rezervace je mezi místními velice populární, známá je jako místo pro vysokohorskou turistiku, ale hlavně jako jedno z nejlepších míst Asie pro pozorování východu slunce. Na to jsme se samozřejmě taky těšili, proto jsme zde měli zajištěno ubytování. Rovněž se zde pěstuje jeden z nejkvalitnějších vysokohorských polozelených čajů. Pěstuje se obvykle v nadmořských výškách nad 1000 m n. m.
Území parku bylo již od nepaměti osídleno místními domorodci. Asi největšího rozmachu se mu dostálo po dokončení železnice Japonci, po vzájemném ozbrojeném konfliktu. Japonci se zde na čas usídlili a odváželi si odtud ve velkém stromy hinoki, což jsou obrovské cypřiše. Ještě v současné době je možné vidět první generace stromů. Na jejich torzu pak vzrostla druhá generace a nyní roste již generace třetí. V parku se nachází i dva chrámy, které rovněž naší návštěvě neunikly. Jsou jimi taoistický "Shou Cheng temple" se svojí typicky barevnou bohatou zlacenou výzdobou, plnou všelijakých sošek bůžků a buddhistický „Tsu Yun temple" s o dost méně okázalou výzdobou. Na procházce jsme potkali ještě dvě zajímavé stavby. "Tree Spirit pagodu", která byla postavena za japonské okupace za účelem usmíření duchů pokácených stromů a "Dr. Kawai memorial monument", který byl postaven na počest stejnojmennému japonskému lesníku, který se zasloužil o rozkvět místní rezervace.
Podstatnou část výletu jdeme po stezce zvané Giant Trees Trail, která vede převážně po dřevěných chodnících postavených mnohdy i několik metrů nad zemí. Zde procházíme mezi majestátními stromy. Nejen mezi stromy, ale mnohdy mezi daleko zajímavějšími a hezčími pařezy. S těmi se pojí zajímavá jména, jako "Happiness from Golden Pig" (štěstí od zlatého prasátka) a "Elephant Trunk Tree" (strom sloní chobot). Atmosféru dokreslují dvě horská jezírky zvaná "Sister ponds" (sesterská jezera/jezera sester). K nim se váže pověst o dvou domorodých sestrách, které se zamilovali do jednoho muže. Aby ani jedna z nich neranila srdce své sestry, neboť by mu nedokázala říci ne, skočila každá do jednoho jezera. Po cestě jsem na jedné ceduli objevil náčrtek ukazující cestu k nějaké hoře. Hora s úctyhodnou výškou 2 663 m n. m. se jmenovala Datashan. To byla výzva, kluci se zpočátku netvářili, ale nejezdíme sem každý den. Problém ale nastal u Chobyho, tomu se moc nechtělo. Začal se ptát kolemjdoucích, jak asi dlouho trvá cesta a sháněl argumenty, abychom nešli. My jsme ale byli skálopevně rozhodnuti. Cesta vedla místním lesem. Samozřejmě se tomu našemu podobá pouze tím, že v něm rostou stromy, keře a jiné rostliny. Jejich vzhled, tvar, velikost i hustota byla naprosto jiná. Cestu moc popisovat nebudu, ale po dvou hodinách indiánského běhu jsme dorazili na vrchol. Tam jsme se potkali s dvěma jinými nadšenci. Nutno podotknout, že na cestě sem i zpět byli jedinými zástupci lidské říše, které jsme potkali. Na vrcholu nás čekali nádherné výhledy po okolních horách a vrcholech. Měli jsme to štěstí, že jsme viděli i nejvyšší horu Taiwanu Yushan 3952 m n. m., včetně dalších okolních třítisícovek. K autu jsme se vrátili o několik hodin později, než-li jsme plánovali. V autě nám Choby rovněž přiznal, že je rád, že jsme jej nahoru vytáhly, a že toho měl dost. Ubytovali jsme se v hotelu a šli spát, protože jsme měli vstávat časně ráno, abychom stihli východ slunce.
V noci mě probudili křeče v břiše. Byla to bolest, kterou jsem dosud nepoznal. Na toaletě jsem nevěděl, zda klečet či sedět a raději se ani z nejmenší místnosti pokoje nevzdaloval. Začal jsem volat domů co s tím a jaké prášky kombinovat v jakém odstupu. Nepomáhalo nic. Odplazil jsem se na recepci poprosit o teploměr a o čaj. Bohužel noční hlídač uměl anglicky asi jako já čínsky. Nakonec jsme se dorozuměli a tento ošuntělý chlapík mi podal věc, s kterou jsem nevěděl co dělat. Jednalo se o digitální teploměr, který měřil teplotu v uchu. Teplotu jsem neměl. S čajem to bylo horší, protože na Taiwanu se černý čaj moc nekonzumuje. Nicméně mi dal několik sáčků oolongů. Čaj jsem si na pokoji udělal a doufal. Marně. Oko jsem nezamhouřil a včas odeslal esemesky všem, že se bohužel nezúčastním. V určený čas všichni zaklepali co se děje. Do rána jsem se svíjel, posedával a objímal porcelán.
Po probdělé noci jsem se dovalil do auta a Choby mě vzal k místnímu doktoru, který doporučil dietu atd. Na dálném východě jsem v té době byl počtvrté a bez jakéhokoliv podobného zážitku. A to se vůbec nestydíme jíst a pít! Jsme v oblasti Nantou a jedeme k „sky stairs“ vůbec se netěším. Přes most se přesouvám jako primát a u nedalekého jezírka se choulím kdo klubíčka. Tento den i noc jsem protrpěl a vůbec si neužil pobytu v horských lázních Pei-kang. Zatímco se ostatní koupali, já opět objímal vybavení pokoje. Místní správce Hans původem z Německa mi přinesl černé kuličky. Prý místní medicína. Rozhodl jsem se to nepozřít. Co mi ale udělalo dobře, byla rozvařená rýže. Dokonce jsem na chvíli usnul. Další ráno jsme se přemisťovali k letišti. Ještě jsme krátce zastavili v „Dasyueshan national forest area“ , který je kolem 2600m n. m.. Prošli jsme se jak na vyhlídku, tak k jezírku i k místnímu prý 1400 let starému stromu, která je obehnán plůtkem. Obával se blížícího se přeletu mezi kontinenty a zároveň toalety v letadle v podobě plastového výlisku. Na letišti se dozvídáme, že let se nekoná a vezou nás do hotelu. Tu noc navíc jsem potřeboval.
Objednanou návratovou jitrnici jsem si doma samozřejmě musel odpustit. Za dva dny se mi Choby ozval, že stejný problém potkalo "many peoples in Taiwan". To je sice hezký, ale proč já!
Server: