2016 Bunkry studené války - Míšov
Jaderná (atomová) zbraň je zbraň hromadného ničení, založená na principu neřízené řetězové reakce jader těžkých prvků. Jadernou bombu vyvinuli v USA v rámci projektu Manhattan. V červenci 1945 byl uskutečněn první pokus a o několik dnů později byli „little boy“ a „fat man“ svrženy na Hirošimu a Nagasaki. Tím začal jeden velký průser a v podstatě byly odstartovány závody ve zbrojení.
Po středeční návštěvě protiatomového krytu Bezovka na pražském Žižkově jsme se vydali do nedalekého Míšova, kde byly umístěny jaderné hlavice. Jak už to bývá, člověk projede a procestuje kus světa, ale co má za humny mnohdy zůstane nepovšimnuto. Jedná s o jediné místo v Česku (dříve Československo), kde byly jaderné hlavice.
15.12.1965 podepsali vojenští představitelé SSSR a ČSSR dohodu o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk. Tím začala jedna nová éra. Byly vytipovány tři lokality a bylo přistoupeno ke stavbě objektů. Lokalitami byly Bělá pod Bezdězem, Bílina a Míšov. Krycí názvy Javor 52, Javor 50 a Javor 51 (stejné pořadí jako lokality). Stavbu prováděla Československá strana, která ji i financovala. Ještě větší výhrou, byl ale fakt, že sklady byly mimo kompetence československých ozbrojených sil nebo jakýchkoliv našich orgánů. Dokonce nepodléhali velení ani Střední skupině vojsk, které byly na našem území rozmístěny. Velení spadalo přímo pod Moskvu. Objekty byly identické a kromě našeho území byly budovány i na území ostatních bratrských států Varšavského paktu. Kromě nespolehlivého Rumunska. Sklady byly budovány vždy ve dvojicích postavených nedaleko od sebe. Z přístupové chodby se kontejnery s hlavicemi dopravovali do vlastních sálů jeřáby. Celý objekt byl rozdělen na dvě části. Vlastní skladovací sály pro hlavice napravo a technickou část kam patří elektro-zázemí i vzduchotechnika, které jsou nalevo. Vojáci, kteří sloužili v technické části se nikdy nedostali do skladovací části.
Před jednou jsme měli sraz u brány do areálu. Léta tudy jezdíme směrem Tábor, a přestože jsme tušili a později i věděli, tak jme zde nikdy nebyli. S námi je zde asi 30 dalších nadšenců. Kolem jedné přijíždí náš průvodce a strážní služba otevírá vrata. Objekt je nadále v držení armády a je střežen. Vjíždíme v koleně do objektu a jedeme asi dva kilometry. Míjíme kasárenskou část, v které jsou normální bytovky, autopark, nacházel se zde i kinosál, sauna, hospoda a ostatní záležitosti, které v kasárnách bývají. V dobách slávy zde prý bylo okolo 170 sovětských vojáků i s rodinami. Po průjezdu kasárenskou částí vjíždíme další bránou někam. Jedeme asi kilometr lesem až k oněm objektům. Tady parkujeme a zapisujeme se spolu s ostatními do návštěvnického formuláře. Nedaleko je vidět ten druhý sklad. Celou prohlídku začíná předseda Nadace Železné opony. Po úvodním slově již dostává slovo náš dnešní průvodce, u kterého jsme se i dopředu hlásili. Venku jsme asi 40 minut, ale vyprávění je poutavé a utíká nám to.
Zlatý hřeb je tu. Otevírají se nám obrovská pancéřová vrata a zároveň první pohled do objektu. Tomu dominuje stropní jeřáb na jedné kolejnici. Respektive dvojice jeřábů na jedné kolejnici. Dolů do haly sestupujeme po ocelovém schodišti, které má stupínky s úhlem proti došlapu, nikoliv vodorovně s nášlapem. Po krátkém rozkoukání se srocujeme u modelu jaderné nálože a je nám vysvětlen princip štěpení, reakce a fungování uranové, plutoniové i vodíkové pumy. V podstatě jsme se dozvěděli, že termonukleární nálož nemá svého limitu. Teoreticky tak lze vyrobit pumu, která může zničit i naši planetu. Za Chruščova sověti provedli pokus s největší jadernou bombou, zvanou car-bomba. V té době prý na severní polokouli vypadla el. síť. Po přednášce jsme si dali rozchod. S Oťasem jsme šli nejprve prozkoumat sály, v kterých se hlavice skladovali. Celkem jsou tu 4. V prvním je expozice studené války, následují Sovětský a Americký jaderný program a v posledním sále je expozice věnovaná mírovému využití jádra. V těch prostředních dvou jsou fotografie raketových sil, jaderných hlavic i míst kde se prováděli jaderné pokusy. Prostřední chodba sloužila hlavně k manipulaci, ale rovněž oddělovala skladovací část a technické zázemí. Do objektu se nechodilo těmi velkými vraty, ale nad objektem byla menší stavba velikosti kadibudky. Odtud byl vstup po obyčejném žebříku až k tlakovým dveřím. Zevnitř byl vstup nenápadný, schovaný za jinými dveřmi. Vojáci tak byli vpouštěni zmáčknutím elektronického tlačítka, tím dali dovnitř signál a dozorčí posléze otevřel tlakové dveře. Podobné jsou použity na ponorkách. Našli jsme i nouzový východ. Vstupem byla kruhová dvířka, a ti kteří se tímto východem někam chtěli dostat, jimi museli prolézt do prostoru a rozbít zeď. Museli tudíž vědět kde je zeď nejtenčí a prokopat se.
Celý areál byl několikanásobně chráněn proti neoprávněnému vniknutí. Areál byl obehnán plotem. Jak jsem psal, z kasárenského prostoru se do prostoru depotů dalo dostat bránou, která byla střežena a zároveň i tento vnitřní prostor byl obehnán plotem v kterém bylo napětí. Rovněž vlastní sklady byly obehnány plotem s vysokým napětím. V podstatě tři oplocená území v sobě. Chodili zde strážní a okolo skladů byla kulometná stanoviště. V podstatě neproniknutelné.
Dá se dočíst, i nám to při prohlídce řekli, že ostatní dva objekty Javor 50 a Javor 52 byli zničeny a nejsou. Jak je tomu jinde bývalých Sovětských satelitech těžko říct. Hlavice zde skladované by sloužili pravděpodobně k vypuštění na Norimberk, kde byla základna NATO. Netřeba dodávat co by, kdyby, neboť jsme byli první linie.
Po prohlídce jednotlivě odjíždíme zpět. Činíme jen krátkou zastávku v autoparku i u bytovek.
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
Server:
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář