2018 Československé opevnění - Plzeňská čára - II
Předlohou našeho opevnění se stala francouzská Maginotova linie, pojmenovaná po ministru války André Maginotovi. Náš tehdejší spojenec ji vybudoval nejen u hranic s nepřátelskými zeměmi, Německo, Itálie, ale i s Belgií, Švýcarskem, a Lucemburskem.
Přes město Stříbro jezdíme roky. Bunkry podél silnice míjíme roky. Na jejich návštěvu se chystáme taky roky. Už se nám nechce čekat, na víkend hlásí babí léto, balíme se s Oťasem na celodenní výlet za opevněním Plzeňské čáry.
Parkujeme nedaleko hotelu U Branky a po naučné stezce stoupáme vzhůru k prvnímu řopíku E-22/21/A-160Z, kde je museum a máme zde domluvenou prohlídku. Bohužel tu nikdo není a telefonní číslo je nedostupné. Postupujeme tedy dál po naučné hornické stezce až k dalšímu bunkru vz. 37. E-22/20/A-140Z, který je u zahrádkářské kolonie, kousek za štolou Barbora. Když už jsme na stezce, tak po ní budeme pokračovat dál. Tady asi budou bunkry střídat štoly. Tzn., že teď je na řadě štola. Taky že jo, je jí štola Gottwill. Nedaleko je hornický skanzen s Prokopskou štolou, před ní je ale řopík E-22/54/A-180. Zatím jsme potkali všechny bunkry v barevné kamufláži. To nebývá obvyklé. Původně jsme chtěli přejít most a vrátit se do Stříbra, ale podél řeky vede pěkná cyklostezka a mapa nám ukazuje mnoho-mnoho objektů.
Putujeme podél úzko-kolejky a zanedlouho na nás zpoza bříz vykukuje řopík E-22/53/A-180. Je na takovém ostrůvku, na který se dá dostat po dlouhé a úzké lávce. Rušíme pochodový krok a drápeme se k zeleno-červeno-černo-žlutě natřenému bunkru. Přes cestu ve stráni vidíme dalšího bunkra vz. 37, E-22/19/A-120. To se nám to pěkně jde. Nedaleko, již z dálky, vidíme E-22/18/D2, před kterým jsou i protitankové, posprejované, překážky. Horní štola Marie narušuje pro tento okamžik sérii po sobě jdoucích řopíků. Ale jen na chvíli, neboť E-22/17/D1 ve čtyřbarevné, již zmíněné, kamufláži se zjevuje hned za zátočinou. Škoda, že jsme si nevzali kola, pokud by se dalo dojet až na Hracholusky byla by to paráda. Štola Michal je na tomto úseku, nepočítáme-li štolu Maria Heimsuchung na druhé straně řeky, posledním báňským počinem. Cesta se klikatí a my si užíváme podzimních barev listů a lupení. Sem tam se v trávě krčí houba, bohužel pokaždé nejedlá. Tentokrát na pravé straně od cesty se objevuje řopík E-22/14/A-160. Na první pohled další z řady „třicetsedmiček“. Na ten druhý je zvláštní podélnou chodbou skrz objekt, kterou se i do bunkru vcházelo. Mapa nám ukazuje ještě jeden bunkr kdesi nad námi, ale odsud nevíme kudy se k němu inteligentně dostat, možná spíš shora. Dostáváme se k nějaké chatové osadě, jejíž součástí je řopík E-22/13/A-160Z. Rovněž vybaveným netradičním vlezem. Cesta vede jiným směrem nežli bychom potřebovali. Nezbývá nám jinak než se vnořit do lesa, protože linie vede hned na břehu řeky Mže. Jdeme jen kousek a objevujeme 2 řopíky E-22/12/A-160 a E-22/11/A-120. Tyto již nejsou v kamufláži a je znát, že jsou zpustlé časem. Po stejné cestě jdeme zpět až ke skanzenu, kde přeci jen jdeme přes Červenou lávku do Stříbra. Žaludky i hodinky ukazují čas oběda.
Stříbro je historické hornické město, postavené na skále nad řekou Mží. Bývalo obehnáno hradbami s několika baštami a branami. Při naší procházce jsme potkali hned dvě brány, Koubkovu i Mostní a Husitskou baštu. My jsme si bohužel žádnou baštu neobjednali. Objednal jsem v „kebabárně“ stejné menu co včera v Rokycanech a za dvojnásobnou cenu jsme dostali poloviční porce. Auto máme stále na stejném místě, ale ještě neodjíždíme, protože chceme obhlédnout zdejší raritu, objekt E-22/22-C2 postavený v mostním oblouku. Obcházíme areál zahradnictví kolem dokola, ale bohužel se dovnitř dostat nedá. Objekt je na soukromém pozemku a máme tak možnost si jej prohlédnout a vyfotit z poza hradby.
Startujeme „hnědáka“, opouštíme Stříbro a jedeme směr Plzeň. Jedeme jen několik kilometrů a stavíme na polňačce, abychom šli projít to, kvůli čemu jsme vlastně přijeli. Bunkry, které vídáme při každém průjezdu po této cestě. Ty dopolední byli jakýmsi bonusem navíc. K objektu E-22/51/A-180Z, který je v ohradníku se dereme vzrostlou trávou, žádný koník na nás neútočí a tak si řopík obcházíme kol-dokola. K bunkru vz. 36 VII.a-13a-C, musíme zpět přes ohradník, ale vysokou travinu obcházíme. Bunkr je na kopci a byl z něj dokonalý přehled dolu na cestu ze Stříbra. K řopíku E-22/50-E, musíme překonat státovku, kde je svižný provoz. Bunkr je chytře maskován za stromy vedle cesty. Nasedáme do auta a jen sledujeme okolní krajinu. Odbočujeme k dalším bunkrům. U řopíků E-22/48/A-160Z i E-22/49/A-160Z vždy jen zastavíme, obejdeme je, vyfotíme a pokračujeme. Objekt VII.a-14a-C fotíme jen z dálky.
Skoro už jedeme domů, ale na mapě se nám ještě zjevují 4 lákadla. Když už jsme tu? Bunkr vz.36 VII.a-13-C je zarostlý křovím i stromovím na ostrůvku v poli, kdežto VII.a-15-B je ve stráni nad železniční tratí. K posledním dvěma „šestatřicítkám“ musíme, asi abychom si je zasloužili, nějaké 3 kilometry. První z nich VII.a-12-B, je pod samotou s 5 baráky a VII.a-11-B je v lese, v kopci s opět dokonalým přehledem a palebným postavením k městu.