2020 Československé opevnění - Krkonoše - III
S německým útokem se počítalo již od roku 1932, následně proto bylo rozhodnuto o zbudování opevnění hranic. Zásadním úsekem obrany byl úsek Krkonoše – Odra, na kterém se uvažovalo jak s lehkými, tak s těžkými objekty.
S nadsázkou i bez urážky našim nejvyšším horám vévodí 3 obce. Harrachov, Špindlerův Mlýn a Pec pod Sněžkou. Jistě je zde mnoho zajímavých a významných měst i obcí, ale tato tři jsou určitým symbolem a to z různého úhlu pohledu. Dalo by se, s trochou představivosti říct, že Harrachovem začínají i Krkonoše, pokračují přes Špindlerův Mlýn až po Pec. V okolí Harrachova také navazuje linie Československého opevnění, myslím tím, úsek Jizerských hor na hory Krkonoš.
Na tři noci jsme se umístili do centra Špindlu. To protože hory nalevo, hory napravo. Taky protože bunkry nalevo, bunkry napravo.
Den první: Leje jako z konve a jít dobrovolně v lijáku, to tedy neéé. Jedeme aspoň na safari do Dvora Králové. Tady se toho za těch pár let změnilo mnoho. Hlavně průjezd mezi lvy je „pecka“. Jede se přímo jejich výběhem. Nám se i v tom dešti podařilo potkat dvě lvice, které se promenádovaly metr od našeho auta. Stáli jsme tam, seděli v autě a se zvýšeným tepem sledovali, jak nás míjí. Lev, mazák, ležel schován před deštěm pod křídlem instalovaného letadla. No, strach jsme trochu měli. Žádný bunkr.
Den druhý: Operativně měníme plán a místo Labské boudy bude bouda Luční. S malou odbočkou na Sněžku. Celý den nás provází mlha i slabý déšť. Sledovat tak můžeme jen stezku pod našimi nohami. Žádný bunkr.
Den třetí: Operativně… Zkrátka, předpověď hlásí déšť, tak u Petrových bud odbočíme zpět do Špindlu. Předpověď se skutečně naplňuje, pršet začíná hned u Špindlerovky. Přes Moravskou boudu jdeme Sedmidolím až do města. Po cestě jsme se chtěli někde před deštěm schovat a eventuálně občerstvit se. Všude zavřeno. Až u Dívčí lávky jsme měli v štěstí, restaurace Myslivna měla otevřeno. Hustá hutná polévka nám pomohla.
Obrana Krkonoš byla původně rozdělena do tří úseků, které měli na starosti osádky v Turnově, Jičíně a Trutnově. Po roce 1936 se zformovala „Stráž obrany státu“ (SOS), kterou tvořili příslušníci ozbrojených složek, jako bylo četnictvo, finanční stráž, policie a armáda. Kromě výstavby obranné linie, kterou vedle různých typů objektů tvořili i protipěchotní, protitankové či jiné překážky, různé palebné nebo pozorovací zázemí existoval i systém ničení čili vytváření překážek pro zpomalení nepřítele. To spočívalo v tom, že různé stavby nebo přírodní útvary v krajině, které mohly zpomalit, znepříjemnit nebo znemožnit postup nepřítele, byly opatřeny zařízením k zničení. Většinou se jednalo o otvory, do kterých by se dala umístit nálož, která by se následně odpálila. Zejména šlo o mosty, silnice nebo jiné stavby. Krkonoše vzhledem ke svému profilu i nadmořské výšce byly rovněž výborným místem k otestování armádní techniky. Vozů, tanků a podobně.
S úsekem, který měl chránit část Labského údolí u Šp.Mlýna se začalo až v roce 1938, to jest dost pozdě. Úsek H2 měl být osazen více než 70 objekty vz. 37. Dokončeny byly 4 a dalšími asi 10 se započalo a jsou/byly v různém stavu výstavby. Hned za mostem je první řopík, který dnes navštívíme. H2/246/D1. Osazen byl 2 kulomety a 4 člennou posádkou. Já ale vím, že jsou zde, jak se říká na „pětníku“ řopíky 4. Vracíme se a hledáme další. Pouhým okem to nejde, ale moudrý telefon nám cestu ukazuje. Druhý řopík H2/67/A-180 je v opravdu prudkém kopci. Místy jdeme na 4 končetiny. Ale ten pocit, když jsme u něj. Důmyslné ukrytí v prudkém svahu, hustý tmavý les a stěny obrostlé mechem místu dodávají mystický rozměr. A ještě hřiby všude okolo. Někde nad ním je další. Po krátké poradě, a když vidím ten svah, se k němu vydávám sám a junioři čekají na místě. Proplétám se hustým porostem, popadanými, tlejícími stromy. Myslím, že tudy již dlouho lidská noha nešla, kdo by sem taky dobrovolně lezl. Nakonec po několika minutách a velkou oklikou se k němu doplazím. H2/66b/D1už je v pořádnym kopci. V lese je jako v prádelně a po výstupu do prudkého kopce ze mě leje. Nahoře se nezdržuji nijak dlouho, protože junioři už volají, kde jsem. Bunkr již je pokryt silnou vrstvou mechu, okolo jsou popadané stromy. Střílna míří do údolí, řekl bych skoro, že palba by vedla přes ten spodní řopík. Tedy orientuju-li se správně. Dolů to jde taky blbě. Na vlhkém listí kloužu a několikrát dosedám.
Scházíme zpět na silnici. Napadlo nás, jestli jsme náhodou nevlezli někam, kam se nemá, ale k silnici scházíme pěšinou, kterou jsme předtím neviděli. Cedule nikde nejsou tak snad je to v pohodě. Míjíme „déčko“ a blížíme se městu, protože potřebujeme opustit parkoviště a přiblížit se za světla domů. Opět začíná mrholit. U auta mi napadá, že jsme úplně zapomněli na ten 4 bunkr. Doma studuji jiné materiály a na trase by bylo možné navštívit i ty započaté stavby. Příště!
