2021 Československé opevnění - Krkonoše - V
Obchodní stezky protínají Krkonoše min. od středověku a nejinak tomu bylo i v Lučním sedle. Od obchodu k vojenství je krůček a již v 12.století k nám tudy pronikla polská vojska Bedřicha Křivoústého.
Naše třetí putování Krkonošemi jsme umístily do poslední trojice „zlatých“ měst. Že mám na mysli Harrachov - Špindlerův Mlýn - Pec pod Sněžkou, jsem zmínil v minulém povídání.
Na dvě noci jsme se přestěhovali na okraj Pece. V plánu máme opět královnu našich hor paní Sněžku. Chystáme se na ní cestou, kterou já jsem šel naposledy v roce 2006, ale děti ještě nikdy.
Sobota je den „D“ a my po snídani vycházíme vstříc dobrodružství. Po ránu je ještě zataženo, tak snad se nám „puchýř“ ukáže. Městem, kterému vévodí výstavba moderních apartmánových domů, pokračujeme po asfaltu k nástupišti lanovky, kde se od nás oddělují skoro všichni spolujdoucí. Držíme se turistické značky, která nás vede okolo Boudy v Obřím dole dál do Obřího dolu a kde se cesta zvedá. Sluníčko se objevuje jen sporadicky, cesta se stále zvedá a klikatí, no a my se rosíme. U rozcestníku na vrchol Sněžky se zpátky oblékáme a začínáme, nám známý, prudký výplaz na vrchol. Fouká vítr jako prase. S námi se nahoru derou desítky Poláků, kteří vypadají jako by šli spíše do nákupního centra. Nahoře jsou davy a fouká silný fujavec. Vyndáváme vesty z batohu spolu s teplým čajem a ukrýváme se na lavičku u kapličky sv. Vavřince. Na Poštovně kupujeme pohled a sestupujeme k Slezskému domu, od kterého jako loni pokračujeme k Luční boudě. Ta je tak napráskaná a personál protivný, že pokračujeme na Výrovku.
Konečně se dostáváme k bunkrům. Sakra, bohužel jsou v 1. zóně, a tak jdeme jen k jednomu. Tím je řopík vz 37 H1-258-A-160. Ten je přístupný, tak do něj s Ofíkem vstupujeme. Kupodivu jsou zde patrné zbytky výdřevy. Naším směrem jsou další dva H1-259-A-140 a H1-260-D2. Jít k nim je velké, opravdu velké lákadlo, ale nejdeme, co kdyby na nás vyskočil zelený mužík. Na druhé straně cesty jsou H1-256-D1 a H1-257-A-140. O těch platí totéž. Když si tak sedíme u řopíku a díváme se po okolí, které se jistě za ta léto moc nezměnilo, tak tato pětice řopíků je rozestavěna velmi s rozmyslem a potenciálního nepřítele by od případného vpádu pěkně potrápila a minimálně zbrzdila.
Na Výrovce nám příjemná obsluha nadělila oběd i kávu, a dokonce za výrazně příjemnější obnos nežli na chatě předchozí (jakkoliv je ikonická). Domů se dostáváme dlouhým a bolavým sestupem pře Richterovy boudy. Bez studu, jsme h o t o v í.
Druhý a zároveň poslední den jedeme jako mastňácí na Sněžku lanovkou. Zasloužíme si to. Kdyby někdo nevěděl, jak investovat 1.500,- za hodinu, tak mu poradím.
Na cestě domů v Trutnově odbočujeme k obci Libeč, kde máme v plánu si projít část naučné stezky „Opevněné Trutnovsko“. Auto i Emasem necháváme na malém parkovišti a mi vycházíme vstříc řopíkům, ale hlavně těžkým objektům, které moc nemáme šanci potkávat.
Paradoxně prvním objektem, který potkáváme je německý „einmanbunker“, což je pozorovatelna ve tvaru válce z prefabrikátů. Obdobná stojí v Plzeňském pivovaru nebo v Jaroměřské pevnosti. Ale nedaleko už je mohutný a majestátní samostatný pěchotní srub T-S-63-U potoka. To je masa betonu vzbuzující respekt i dnes. Úchvatná promyšlená stavba, připravena znepříjemnit nepřátelům postup. Po pár metrech je vedle cesty G2-98-A-180, vz. 37. My pokračujeme po stezce k dalším objektům. Po táhlém stoupání objevujeme v lese řopík G2-97-A-140Z a nedaleko G2-96-A-180. Oba objekty zakomponované do složitého lesního terénu. Naším cílem je další těžký objekt T-S-64-Na kopci. Na rozdíl od minulého je citlivě vsazen do okolního terénu, který využívá ke své ochraně. Po cestě míjíme i ženijní prvky jako příkopy a betonové sokly.
Není zde signál, jsme pryč dlouho a máme o Emase strach. Tak se vracíme. Vracíme se jinou cestou. To proto, že na ní je několik malých řopíků. Hustým porostem jdeme ke dvěma G2-94-A-140Z a G2-93-A-140. Další necháváme bez návštěvy.
