2021 Československé opevnění - Podyjí
Nejen sever našeho území, kde se očekával hlavní nájezd, přestože se jednalo o téměř souvislý horský pás, ale i jižní hranice byla opevněna. Nikoliv sledy těžkých objektů nebo dokonce tvrzemi, ale v zásadě „jen“ řopíky. Při pohledu do mapy se jedná o vysoce dochovanou souvislou linii.
Jižní Morava je krásná část naší země. Krásu vedle všudypřítomných vinic korunují i (nejen) řopíky našeho předválečného opevnění. Na hranici, respektive úseku dlouhém 150 km se nepočítalo s nějakých zásadní útokem a postupem nepřítele. Situace se trochu změnila po anšlusu Rakouska. V té době byli zásadně posíleny vojenské jednotky, které měly tento úsek bránit. Podyjí bylo jednou z nemnoha oblastí, kde se dostaly řopíky do boje. Rovněž je to oblast, s největším výskytem atypických objektů. Zesílené, zeslabené, patrové nebo dokonce ojedinělé bunkry typu C-180, kterých bylo postaveno několik málo jednotek a vypadají spíše jako pozorovatelny.
Vracíme se od Jaderského moře, kde jsme poněkolikáté navštívili na ostrově Pag tvrz Fortica, která sloužila jako strážní stanoviště u Velebitského průplavu. Na ostrově jsme navštívili i místního vinaře a nahlédli do jeho království. Den strávili i u benátské pevnosti na ostrově Vir. Ta sloužila k obraně proti Turkům. Hlavní stanoviště jsme ale měli u strážní věže Večka kula, která jediná zbyla z opevnění proti Turkům. Tak jsme se rozhodili strávit 2 dny na Znojemsku v Šatově, kde je jak víno, tak řopíky.
Poslední den balíme a přes řopík 7-I-2109-A-140Z, který je na výjezdu ze Šatova pokračujeme k zámku ve Vranově nad Dyjí. Hledáme parkování, kterého zde volného moc není. Jedeme proto z obce ven a směřujeme k nějakému V-run parku, kde čekáme parkoviště. Neřešíme, platíme a jdeme na prohlídku zámku. Že jsou zde bunkry vím, ale že budeme parkovat u naučné stezky? No, to nevymyslíš! Přemýšlíme a na zámku jsme byli naposledy, je to k nevíře, v roce 98 
. Řopíky zatím jen míjíme. Přijde na ně řada. Po prohlídce se vracíme po silnici. První řopík 5-1239-E, který je těsně nad ní, je vyveden k zelenožluté kamufláži, strážil blízkou to komunikaci. Pokračujme za parkoviště, kde je další sedmatřicítka. U té stojí chlapec, u kterého si kupujeme vstupenku do tohoto i dalšího řopíku. Řopík 5-1238-E má uvnitř výdřevu a střílnu osazenou těžkým kulometem vz. 37, kterého Ofíka i fotím. Chvíli posloucháme výklad a vydáváme se po cestě k dalšímu, tím je opět objekt vz.37 5-1237-B1-80. Ta má na lafetě jak již zmíněný těžký kulomet, ale i lehký kulomet vz.26. Obě to ikonické zbraně tehdejší doby. Na stěně visí samopaly 25 a 23. My pokračujeme ještě dál k rozvalenému řopíku 5-1236-C1 i k poslednímu na trase 5-1235-A160. Vracíme se k autu, protože ještě chceme na Bítov.
Uvědomujeme si mezeru, kterou máme v tomto kraji a rozhodně sem musíme ještě dojet. I proto uvidět nějaké to „céčko“.