2022 Československé opevnění - Orlické hory - I
Hřbet Orlických hor byl součástí nejohroženějšího úseku našich hranic. Proto se zde již v roce 1936 začalo s výstavbou malých pevností. Ty byly v následujících měsících doplněny těžkými objekty a tvrzemi.
Jeden z podzimních víkendů jezdíme s dětmi do hor a dámičky si jezdí s kufříkem na wellness. Předchozí tři roky jsme trávili v Krkonoších. Letos jsem nás umístil do Orlických hor, protože je potřeba změny. Máme v plánu prohlídku tvrze Hanička a pak výstup na Velkou Deštnou. S 1.116 m nejvyšší horu Orlických hor.
Ráno vjíždíme do mlhy, která nás doprovází celou cestu až k parkovišti. To budou fotky. Náhodou jsem našel, že dnes jsou pouze 2 prohlídky. Máme ambici jít hned na tu první od 10 h. Na parkovišti jsme druhé auto. Protože se plánujeme vrátit, tak jdeme jen na lehko s 2 batohy, v kterých jsou základní věci. Začínáme stoupat lesní asfaltkou a po 20 minutách vcházíme do prostoru vchodového objektu R-H-S 79a U silnice. Prohlídka začíná za 5 min., to je tak akorát na WC.
V původních plánech se počítalo se 17 dělostřeleckými tvrzemi. Dokončeno bylo 5 (Hanička, Bouda, Adam, Smolkov a Hůrka), 5 bylo rozestavěných (Dobrošov, Stachelberg, Orel, Šibenice a Skutina), 2 byly kompletně vyprojektovány, ale bez zadání k výstavbě (Jírová hora, Poustka), 2 byly zrušeny (Milotický vrch a Kronfelzov), dále to měly být tvrze Gudrich a Orlík a Bartošovice, každá s jiným příběhem.
Dělostřelecká tvrz měla být nejrozsáhlejším a nejvíce opevněným a vyzbrojeným článkem plánovaného budovaného opevnění. Obvykle se měla skládat z několika objektů spojených chodbami. Základní částí byl vchodový objekt, který býval maskován jako civilní objekt a stával v týlu. Dále byly nebo měly být součástí celku dělostřelecká otočná věž a pozorovatelna, minometná kopule, pěchotní sruby a dělostřelecký srub jako nejmohutnější objekt.
Dělostřelecká tvrz Hanička je jednou z těch dokončených. Postaveno bylo objektů celkem 6 (vchodový objekt, dělostřelecký srub, dělostřelecká otočná věž a 3 pěchotní sruby).
Poprvé jsme zde byli v roce 2004 a už si to nepamatuju. Svolávají k prohlídce, a tak se srocujeme ve vstupní místnosti, původního to vjezdu. Je koncipována jako na výstavka předmětů a fotografií související s okupací, výstavbou Haničky i linie opevnění obecně. Průvodce celkem poutavě vypráví a popisuje fragmenty vzniku linie, vzniku tvrze, kterou se chystáme navštívit, dobu okupace, války i poválečných úprav a využití objektu. Vstupujeme bočním vchodem do prostor vlastního dělostřeleckého srubu R-H-S-79 Na mýtině. Prohlídka trvá kolem hodiny a za tu dobu projdeme několik set metrů dlouhou spojovací chodbou včetně nahlédnutí do technického zázemí, kasárenských prostor, ošetřovny apod. Končíme v prostoru, který měl být osazen třemi houfnicemi. Zde i vycházíme na povrch a oficiální prohlídka končí. Vše je účelné, poctivé, mohutné, funkční. A optikou té doby i obdivuhodné. Při představě, jak se staví dnes „kvalitně a rychle“ je to smutné zamyšlení.
Jdeme se podívat po naučné stezce k nedaleké dělostřelecké otočné věži R-H-S-78 Na pasece. Na ceduli se lze dočíst, že objekt měl být vybaven dvojicí 100 mm houfnic vz.38 v otočné výsuvné věži, která se měla vysouvat 700 mm a otáčet o 360°. Věž byla vyvinuta, ale neosazena. Tvrzový pěchotní srub R-H-S-77 U pozorovatelny stojí nedaleko. Vybetonován byl v nejvyšší třídě odolnost se stropem a exponovanými stěnami 350 cm silnými Vyzbrojen měl být několika těžkými kulomety vz. 37 a lehkými kulomety vz. 26. V době studené války v rámci akce Kahan, byl zřízen nový vstup, tvořený prefabrikátovým vchodem, kterým se do objektu měly dopravovat plynové láhve. To se také píše na informační ceduli. Ten prefabrikovaný vstup je vidět, tak do něj opatrně nakukujeme. Na konci jsou zamčená ocelová vrata. Objekt R-H-S-76 U lomu je tvrzový pěchotní srub, další na naučné stezce. O něm platí v podstatě to podobné, co o předchozím. Jen soudruzi při akci Kahan nedokončili své dílo. V úvodu jsem zmínil 3 pěchotní sruby. Posledním je R-H-S-80 U potůčku. I na něm se, dle cedule, vyřádili soudruzi a před nimi Němci, kteří jej ostřelovali. Tady nás, při pohledu do mapy napadá změnit plán a pokračovat po linii opevnění dál. Ještě, že jsme vzali aspoň ty 2 batohy i když obsah toho třetího by se taky hodil.
Napojujeme se na červenou turistickou značku, která kopíruje naučnou stezku Opevnění Rokytnicka. Barevný podzim nám zpestřuje mírné stoupání k prvnímu objektu stezky, kterým je řopík A3-312-A-220Z. Počasí je stabilní, a protože jdeme víceméně lesem, tak nám to, že není bůhvíjak jasno, nevadí. Zanedlouho napravo v lese vidíme první ze samostatných pěchotních srubů R-S-81 U obrázku. Na něm jsou patrné stopy ostřelování, ale stojí a je osazen i zvonem. Opodál hned u cesty je další řopík A3-311-A-120Z. Ani nemusíme pronikat nikam do lesa. Dalším objektem, kterému přicházíme záhy je R-S-82 Poslední. To je opět samostatný pěchotní srub. Tomu už ale zvon byl vytržen. Vypadá to, že se nám to bude střídal levá/pravá, lehký/těžký. Co bude následovat dál tušíme. Ano, vpravo u cesty, řopík B-2-A-200. Pravidelnost končí a musím proniknout do hustého lesa k řopíku B-3-A-160. Aby nám nebylo líto, že si nevystoupáme na Velkou Deštnou, tak odbočujeme na Anenský vrch. Tady je nejen rozhledna, ale i Anna a Arnošt. Což jsou samostatné pěchotní sruby R-S-84 Arnošt a R-S-85 Anna. Uprostřed prostranství stojí dřevěná nevysoká rozhledna. Akorát, že je ta mlha a není nic vidět. No nevadí. Anenský vrch nedosahuje tisíce metrů, ale jen 922 m. Scházíme zpět na rozcestí, kde se rozhodujeme dojít až na konec stezky. Když už jsme tu? Není to jen NS Opevnění Rokytnicka, ale i hřebenovka Orlickými horami, pojmenovaná po A. Jiráskovi. Podle mapy nás čeká ještě několik těžkých objektů. Kousek od místa, kde se modrá odděluje od červené, po které my půjdeme je R-S-86 U paseky, který také dostal, co proto. Jeho zvon sice zůstal na svém místě, ale s obrovskou trhlinou. Máme tak možnost vidět jeho mocnost. Pokračujeme tedy dál když se za zatáčkou objevuje R-S-87 Průsek, u kterého je vztyčená vlajka. Pánové od bunkru mají zřejmě siestu, tak se ptáme je-li otevřeno a bude-li až půjdeme zpět. Prý jo. Pokračujeme dál a těšíme se na prohlídku. Další odbočka do lesa vede k srubu R-S-88 Mlází, u kterého pán čile štípe dříví. My si bunkr prohlížíme a fotíme a pán nám nabízí možnost se jít podívat dovnitř. To se neodmítá. Vstupujeme a necháme si vyprávět historii. Máme možnost sestoupit i dolů, kde je technické zázemí i třeba WC. Už se nám úplně nechce pokračovat, ale je to už jen kousek. Míjíme u cesty stojící opuštěný řopík A3-303-A-140Z okolo kterého procházíme a pokračujeme na silnici a odtud k poslednímu objektu na trase R-S-89 U silnice. Ten je usazen na mýtině jako hříbek okolo kterého se žlutí na stromech podzim. Nás čeká cesta zpět. Z krátké procházky se nám stalo celodenní putování. Jdeme k pánům z „Průseku“ vstupujeme a začíná další historický exkurs. Pevnosti jsou dosti podobné. Tato se však vymyká, a to svojí autentičností a vybaveností. V místnosti u vstupu je protitankový kanon vz. 36 ze Škodovky. Němčouři většinu výzbroje odvezli a osadily jimi vlastní pevnosti. Tento konkrétně chlapi dovezli z Atlantického valu. V druhé místnosti je dvojče těžkého kulometu vz. 37 a v druhé střílně lehký kulomet vz. 26. To je ten, jehož licenci jsme prodali Angličanům. Raritou je pevnostní minomet vz. 38, rovněž z Plzeňského závodu. Ten je ve spodním části ve zvláštní místnosti, která je ještě o pár schodů níže než celé spodní patro. Jak říkám rarita. Tedy musím uznat, že objekt je ve vynikajícím stavu a je udržován s velkou péčí. Loučíme se a vracíme se. Po cestě víme, že jsou kousek za zatáčkou dva řopíky A3-305-A-160Z nalevo a A3-306-A-160Z napravo od cesty. O těch jsme věděli, ale nechali na zpáteční cestu. Víme ještě o jednom těžkém objektu, který jsme vynechali. V sedle Anenského vrchu se noříme do lesa. K tomuto srubu není nijaká cesta a jdeme podle mapy. Ta nás po chvíli prodírání se hustým porostem přivede k R-S-83 Chata. Možná, soudě dle komínu, někomu slouží jako chata. Snažíme se zkrátit si zpáteční trasu na lesní cestu a prodíráme se hustým křovím, vysokou trávou podle mapy. Taky proto, že tam někde je řopík A3-309-A-120Z. K němu se prodíráme záhy. Dál už se unaveným krokem ploužíme ke vchodovému objektu R-H-S 79a U silnice. Je zavřeno, to jsme tušili. Ale ráno jsme nestačili nic vyfotit. K autu to máme odhadem 20 minut a nohy už opravdu šouráme. V lese je ještě, v dost zuboženém stavu srub R-S-75 U křížku. Vytržený zvon a trčící armování dokresluje husté roští a tmavý les. Řopík A3-315-A-140Z, který jsme ráno viděli v husté mlze ukončuje celodenní putování. Teda to si myslíme jen, než dojdeme k autu. Tam se zbavujeme batohů, ale hlavně, hlavně tam na nás čekají rohlíčky a tousty, které zůstali ve třetím batohu. Tak nějak jsme celý den přežívali jen o tyčinkách. Asi bychom už jeli domů, kdyby na kraji parkoviště nebyl. Ale on tam byl. Samostatný pěchotní srub R-S-74 Na holém. No, dětem se už nechce, upřímně mě taky ne. Ale to jen kousek.
V autě necháváme vše a jdeme na lehko. Těžkopádným krokem k bunkru dojdeme abychom viděli, že je pravidelně opečováván a vkusně rekonstruován. Zdejší nadšenci upravili i okolí pevnosti. To má nejen terénní úpravy demonstrující obtížnost dobytí, ale je doplněno vyřadovanými železnými rozsocháči a betonovým prahem s železnými sloupy. Vypadá to, že se vracíme. Pro jistotu kontroluji mapu a nemám pro nás dobrou zprávu. Po 500 metrech je další pevnost R-S-73 Na okraji. Musím slíbit, že už bude dnes skutečně poslední. Samozřejmě že linie pokračuje a dál jsou objekty další, ale slib je slib. A čas je již také pozdní. A číslovka dnešního výletu, co to nachozených kilometrů začíná dvojkou.
Jedeme domů. Jediná a skutečně poslední zastávka je český Stonehange. Ten je v podstatě na trase, a tak jen vskakujeme z auta a jdeme se podívat na kruh tvořený vztyčenými kameny / menhiry.