2020 Německé bunkry - pixle - IV (...a nejen)
Pixel je bod, pixla je taky bod. Co mají ještě společného? Dá se říct, že jistým pohledem připomínají čtverec.
Píše se rok 2020, který se jistě zapíše do dějin a stane se určitým milníkem. Slova jako koronavir, pandemie, Covid-19 si budeme pamatovat navždy a dostanou se do učebnic vedle hesel Černý pátek, Zátoka sviní nebo Šestidenní válka. Po měsíci zákazu vycházení, kdy bylo doporučeno jít jen do práce a poté zpět domů, které jsme se snažili dodržovat, došlo k mírnému uvolnění pravidel. Blížil se totiž dlouhý velikonoční víkend. Bylo jasné, že ven do přírody to potáhne mnoho lidí. K výletu jsme si vybrali naše oblíbené Brdy. Doufaje, že jelikož není až tak komfortní se tam dostat, není tam rozmazlené zázemí v podobě párku v rohlíku a piva v kelímku, podobný nápad nedostane i dav.
Parkujeme jako obvykle, a už obležená silnice dává tušit, že lidí bude povícero. Klasickou cestu přes letiště měním na cestu přes Dlouhý vrch. Důvodem je větší náročnost a tudíž menší frekventovanost a hlavně na konci cesty nás čekají 3 piksle. S rouškami na krku stoupáme obyčejným smrkovým porostem, až najednou se ocitáme v jiném světě. Nádherné břízy kol dokola. Bohužel alergici se mnou nadšení nesdílí. Rouška má prý ale dobrý vliv na dýchání alergika. Na všem je třeba hledat něco pozitivního.
Podél požární nádrže stoupáme a v dáli vidíme první betonovou pikslu. V břízkách. Docela v dobré kondici, jen v zadní části je trochu pobořen. V dáli je vidět i Houpák. Po návratu na cestu se, už jen s juniorem vydáváme k tomu druhému, který je od silnice vzdálenější. Tato pozorovatelna je zčásti skryta pod zeminou a vyčnívá jen stěna s průzorem. Oba jsou obdobné jako pozorovatelny okolo střelnice Kolvín. V zatáčce, která nás dovede k Houpáku, přímo v zatáčce je další objekt. Ten vypadá jako by někdo odstřelil boční stěny a střecha tak dopadla na zem. Zdá se býti i větší.
Cesta opět neklesá a stoupáme dál. Na rozcestí nejdeme po asfaltu okolo pomníčku, ale rovně a na Houpák se tak dostáváme zprava. Potkáváme pár jedinců, kteří stejně jako mi mají nový doplněk. Na planině potkáváme první duše a v dáli na bunkru již vidíme lidí více. Rozhodujeme se uvelebit na betonových deskách, připomínajících heliport. Vyndáváme svačinu, pivo i beránka a čekáme, až se dav rozprchne. Občas někdo projede po nedaleké cestě. Rozumný jedinec má, nerozumný nikoliv. Je otázka, jestli uvolnění bylo rozumné!
Je příjemné slunečné počasí a skoro se nám nechce vstávat. Bunkr tentokráte jen míjíme a jdeme hlavně k „Benešáku“. Při sestupu míjíme obě třicetšestky (VI-C i V-A) až scházíme k cvičnému srubu. Ejhle na baterky nedojde. Vstup je zablokován dvěma betonovými deskami. To je novinka. Ještě obě návštěvy před 4 lety vstup dovolovali. Na druhou stranu je to možná dobře, protože bytost známá jako „bezmozek obecný" dokáže někdy svým chováním zařídit to, že většina bytostí příbuzných, kterým byla lebeční dutina obdařena, trpí! V tomto případě by objekt mohl být devastován. Míříme k poslednímu bunkru. Ještě jdeme zkontrolovat, že objekt, pravděpodobně nějaký typ ÚŽ, je tam, kde je. Je tam.
Od kolegy již dlouho vím, že je tu ještě jedna piksla, ale nějak jsem se k ní ještě nedostal. Bohužel tomu je i nadále, na cestě visí cedule pozor střelby a i když nic neslyšíme a lidí se po prostoru pohybuje dost, máme respekt. Čeká nás monotónní cesta k vozu.
