2020 Pevnosti 1. světové války - Werk Gschvent / Forte Belvedere
Předchůdcem Rakouska-Uherska bylo Rakouské císařství, jež bylo nástupcem Habsburské monarchie. Rakousko-Uhersko bylo mezi roky 1867 a 1918 soustátí tzv. Předlitavska a Zalitavska. Tedy „Království a zemí v Říšské radě zastoupených“ a „Zemí svaté Štěpánské koruny uherské“.
Další náš lyžařský počin v Itálii jsme umístili to oblasti Trentina-Alto Adige, která byla ve své době hranicí mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem. Dokonce přináležela k monarchii. Vzhledem k nestabilní situaci zde obě mocnosti začali budovat opevněná místa tzv. „forty“, německy „werky“.
Naše ubytování v jedné z částí městečka Lavarone nám nevědomky dopřálo možnost se dennodenně dívat na jeden z těchto fortů/pevností/werků. V našem případě Werk Gschwent, což je původní název, poněvadž pevnost byla Rakousko-Uherská. Pevnost je ale známější jako Forte Belvedere, to je i na ceduli. Díváme se na ní při každém našem příjezdu i odjezdu. Proto se na ní s juniorem vydáváme hned druhý den našeho zdejšího pobytu.
Není to nijak náročné, procházka nám zabírá max. 15 minut. Pevnost je sice 1.177 m n. m., ale i naše ubytování je vysoko. Bohužel je zavřeno, ale v březnu jsem v opak moc nevěřil. První co nás zaujalo, byla dvě děla made in Škoda. Jedná se o houfnice vz. 14, které byly ve své době populární a hojně používané v mnoha armádách Evropy. Děla jsou v dobrém stavu, byť se na nich objevují známky působení povětrnostních vlivů a zdejšího počasí. „Kontrolní otázka soudruzi, Co udělá naše dobře známé dělo vz.14, když jej ponecháme na větru a dešti. Zrezaví vole. Správně a co hlavně? No k o r o d u j e vy tupci.“
Jsme na skalnatém ostrohu a pod námi je údolí, které měla tato pevnost střežit. Nejedná se jen o jednu stavbu, ale celý komplex staveb. Dominantou je budova s ubikacemi vojáků, kterých mělo být přes 200, dále jednotlivé pevnůstky po obvodu ostrohu, který je ze třech stran chráněn srázem. Vše důmyslně propojeno chodbami. Na svoji dobu jistě majestátní a chytře koncipovaná stavba využívající zdejší komplikované krajiny. Zároveň asi jediná dochovaná a to díky rozhodnutí krále Vittoria Emanuela II.
Jediným přístupem byla cesta po úbočí lesem. Pevnost, již v té době, byla napojena telefonní linkou na okolní svět. Hlavní výzbrojí pevnosti byly houfnice ve třech pancéřových otočných kupolích a velké množství těžkých, vodou chlazených, kulometů Schwarzlose. Ocelové kupole, z kterých trčí hlavně houfnic, jsou zde i nyní a je možné si je obejít. Kulomety jsme neviděli, předpokládám, že budou součástí expozice musea. Na stožáru se vlní vlajky Trentina, Rakouska, Itálie a EU. Tři jsme samozřejmě poznali, čtvrtou si dohledali, byť jsme měli myšlenku.
