2020 Pevnosti 1. světové války - Werk Lusern / Forte Campo di Luserna
První signály o opevňování Alpských průsmyků se datují do roku 1832, do tzv. 1. fáze, v které byly vybudovány pevnosti dvě. Fází bylo 5. Přičemž v poslední, která se datuje do roku 1914, kdy již propuká válka, se stále i po vypuknutí konfliktu staví.
S internetem pracuji stále častěji a hledám další pevnosti, které můžeme navštívit. Je jich zde mnoho, ale my jsme limitováni časem, protože jezdíme po lyžování, což je obvykle tak v 16 h. Strávíme-li delší čas v autě a potom pěší procházkou, tak nám již nezbývá mnoho času na vlastní průzkum. Rychle se stmívá a teplota pak padá k i pod „0“. Pondělí i úterý jsme navštívili dvě pevnosti v našem okolí. Nyní se vydáváme k jedné z těch vzdálenějších. Po cestě potkáváme dva malé bunkry vedle silnice. Naši „řopíci“ jsou hezčí!!!
Pevnost se jmenuje Fort Lusern. Původní název je Werk Lusern a je opět počinem „c. a k. armády“. Dalším názvem používaným je Forte Campo di Luserna. Parkujeme u restaurace Malga Millegrobbe a navigace nám ukazuje skoro hodinu pěší procházky. Cesta se vine pěknými pasekami, po půl hodině začínáme stoupat a vcházíme do lesa. Nedávno zde byla vichřice, která zporážela hodně stromů, které je teď naskládáno všude okolo a těžká technika, jezdící kolem nás, jej sváží někam ke zpracování. Stoupáme, stoupáme a v jedné ze zákrut nám na místo ukazatele cestu ukazuje silueta dobového vojáka z plechu. Uniformu má celou rezavou. Cesta je pokrytá nejen sněhem, ale i ledem, tak zpomalujeme a opatrně se suneme dááál. K vlastní pevnosti se doklouzáváme po jednolité vrstvě ledu. Je už docela pozdě, všude okolo jen led a signál není. To jsou vyhlídky. Obcházíme pevnost, je vidět, že se zde konají práce k záchraně a rekonstrukci. Jako nás vítal onen ukazatel siluety vojáka, tak i zde je těchto a podobných siluet hodně. Někdy, když to nečekáme se i lekáme, že je to skutečný člověk.
Pevnost se skládá z hlavního třípatrového objektu, ne nepodobného těm předchozím, předsunutých pěchotních pevností Oberwiesen a Viaz. K těm vede strmá cestička lesem, asi kilometr dlouhá procházka. I zde jsou plechové postavy. Objekt Oberwiesen využíval okolní přírody i terény a z velké části byl vytesán do skály. Pevnůstka není zrovna malá. Rozkládá se nad údolím, které střežila. Svého času byla samostatným objektem nezávislým na hlavní pevnosti, kterou měla za úkol chránit i se svým vlastním velitelem. Proplétáme se skalním bludištěm, vzniklým z bývalé pevnůstky a po schodech vylézáme na horu na svah, kde je velký ocelový kříž. Ve svahu vidíme tunel, do kterého samozřejmě lezeme, ale tím, že už je docela pozdě, nemáme spojení, tak jsme raději zodpovědní a vracíme se. Chodba vede do druhého předsunutého stanoviště, kterým byla pevnůstka Viaz. Jak Oberwiesen tak i Viaz byly vyzbrojeny kopulemi a těžkými kulomety Schwarzlose. Z obou byl dokonalý přehled o dění v okolí.
Vracíme se do hlavního objektu a otevřenými dveřmi do něj vcházíme. Vnitřní uspořádání je jednoduché, jsou zde zachována některá podlaží, schodiště a chodby. V některých místnostech jsou „jakés-takés“ expozice. Na cestu zpět jdeme podél čelní stěny, kde je opět led. Jdeme jako připo… Cestu dolů občas měníme za průchod lesem, protože po tom ledě jít nelze. Dolů k pasekám, které určitě v létě slouží kravám, scházíme za tmy.
K autu to máme asi 15 minut. Baterku když tak máme v batohu. Trochu nejistíme, protože z nedalekého lesa je slyšet vytí. Smějeme se. Vytí sílí. Nesmějeme se. Sakra. Stát se potravou nějakého predátora jistě nechceme. Schovat by se nebylo kam, doběhnout k autu bychom taky nestihli. Nezbývá nežli doufat, že jsou po večeři. Na parkovišti si oddychujeme. Legrace. Pravděpodobnost, že na tak odlehlém místě bude stejné auto jako je náš „Hagrid“, není velká. Ona ale stojí vedle nás, s jediným rozdílem. SPZ má italskou, a nemá rakev na střeše. Teď to po sobě čtu. Naše auto je ženského rodu, proto „ona“, ale říkáme mu „Hagrid“.
Při cestě zpět se na jedné křižovatce všímám cedule Fort Verle! Dnes je čtvrtek…..!
