2024 Pevnosti 1. světové války - Werk Strino / Forte Strino
Území Korutan a Tyrolska tvořilo dlouhé roky vnitrozemí Rakouska-Uherska. Když však ztratilo území Benátska a Lombardie staly se přes noc hranicemi a bylo nutné vybudovat opevnění v těchto místech.
Opevňování Italsko-Rakouských hranic ve velkém odstartovala již zmíněná ztráta Benátska. Výstavba opevnění největšího rozmachu dosahuje mezi roky 1884 až 1900 a poslední fáze, kdy se jednalo o již moderní odolné pevnosti probíhala mezi roky 1905–1915. Rakousko – Italské hraniční opevnění se skládalo, jak jsem se dočetl ze 2 rajonů. Rajonu Tirol a rajonu Kärnten, které se dělili na podúseky a ty dále na konkrétní uzávěry, které většinou zabezpečovali průsmyky a zásadní komunikace a pevnost, které chránili důležité aglomerace.
Rajon Kärnten (Korutany), který je zdaleka menší, jsme měli možnost, myslím uzávěry, procestovat v roce 2023 při Slovinsko-Italském lyžování. Byť se jednalo o velké území, tak vzhledem k obtížné průchodnosti nebylo nutné hojně opevňovat. Opevnění bylo zabezpečeno dvěma uzávěry, Malborgeth a Predilsattel a dále pevností Flitscher Klause společně s Fortem Hermann.
Průsmyky a sedly jsou protkané celé Alpy nejen mezi státy, ale i mezi regiony. Čekají nás další lyže v Itálii. Našel jsem sympatické ubytování v obci Mezzana. V okolí jsou střediska jako Madonna di Campiglio, Folgarida-Marilleva, Pinzolo a vzdálenějším Peio a Tonale. Zde v rubrice to asi nebude o lyžování. Samozřejmě, že jsem dopředu věděl, že jsou zde pevnosti Forte Strino, Fort Velon, Forte Mero, Forte Zaccarana, kterou jsou součástí uzávěru Tonale. Ten se skládal ještě z Fortu Presanella a Fortu Pejo.
Průsmyk Tonale spojuje Lombardii s Trentinem, jedná se o strategickou vysokohorskou linii, která od Sardinské války tvořila hranici mezi Itálii a Rakouskem a bylo tomu tak až do konce války. V témže roce se Rakousko pokusilo o falešný, zastírací manévr, kterým chtělo odvrátit pozornost od skutečného místa útoku na Piavě.
První den nám nepřeje počasí k lyžování, jedeme tak do Tonale s myšlenkou podívat se k Fortu Mero případně Fortu Zaccarano. Myšlenka asi vezme za své, neboť začíná hustě sněžit až je bílá tma. Většina aut končí na krajnici a nandávají řetězy a sněhu přibývá ohromným způsobem. My vyjíždíme až do obce, kde je totální chaos na silnici na chodnících, tedy pokud lze rozeznat, kde končí jedno a druhé začíná. Lidi, auta, traktory, traktůrky, zleva, zprava téměř i shora. Držím se přeci jen myšlenky zkusit tu pevnost a vyjíždím ke kostelu sv. Apoštola Bartoloměje. Lituji minutu po odbočení. Cestu rozeznáváme jen podle tyčí a zastavit by znamenalo konec. Ukazuje se to jako nerozvážnost. Ještě, že „jedou 4 kola“. Nahoře, jen pro formu, činím pokus a prvním krokem zapadám ke kolenům. Paráda. Cesta dolů je ještě větší dobrodružství než-li nahoru. Auto jede, kam a jak chce. Nebylo to moudré rozhodnutí, záda se začínají rosit. Parkujeme, přestože je neustále přes 20 cm sněhu, který není možné zvládat. To jsme nikdy nezažily. Jdeme se podívat k vojenskému památníku, k novému kostelu sv. Bartoloměje a jdeme se schovat do kavárny. Auto je totálně zapadané, pracují dvě košťátka najednou, ale co odmeteme to napadne. Nedá se nic dělat jedeme a sněžení ustává až někde dole u takového hotelu s venkovní vířivkou. Fort Strino je na hlavní silnici ve svahu, ale i tam je nyní nemožné jít. Minimálně se na to musíme vybavit.
K pevnosti se vydáváme po jednom z lyžování. Parkujeme na protilehlém parkovišti. Nandáváme návleky, jdeme přes silnici a drápeme se do svahu. Kroky jsou hluboké místy po rozkrok. Ono jsme se totiž vydali sice nejkratší, ale nejpříkřejší cestou. Na hoře zjišťujeme, že sem vede i jiná pohodlnější, delší cesta. Akorát, že vede z míst, kde se nedá parkovat, a hlavně je tolik sněnu, že bychom zapadli, respektive se propadali stejně. Vcházíme, můžu-li to takto nazvat, do areálu Fortu Strino. Z pohledu uzávěru Tonale je tato pevnost nejvzdálenější. Pevnost má obvodovou budovu i budovu uvnitř nádvoří. Výzbroj měly tvořit 120 a 90 mm kanóny a osádkou okolo 200 vojáků. Dle cedule je zde možná i prohlídka, ale to bude asi v nějaké inteligentnější datum. Tím, jak je hodně sněhu sice prolézáme, co se dá, ale hodně obtížně. Budova je dvoupatrová, ne nepodobná podobným již navštíveným. Jeli zde nějaká expozice, bude zřejmě uvnitř, venku není nic. Máme úžasné výhledy na protější zasněžené kopce. Podle mapy atakující 3000 m. Pod silnicí by měl vést spojovací tunel (říká se mu poterna) k nedalekému izolovanému Fortu Velon, který měl být vybaven 80 mm kanonem a těžkými kulomety. Cesta dolů je taky dobrodružství.
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
