2012 Krkonoše - Výrovka
Stává se pomalu tradicí, že na sklonku nebo těsně po konci školního roku jezdíme na safari do Dvora Králové nad Labem. Zdejší zahrada nám učarovala nejen co se rozmanitosti a množství zvířat týče, ale i svým ojedinělým safari. Letošní rok konáme v pořadí již třetí návštěvu. Jelikož Dvůr Králové leží v Podkrkonoší, slabou hodinku od nástupů do hor, tak jsme již loni vyzkoušeli naši nejvyšší horu Sněžku (1602 m). Nám se to zalíbilo a plánovali jsme samozřejmě nějaký zajímavý výlet i letos. Ubytování máme stejně jako předešlé roky v soukromí na okraji Dvora Králové. Obvykle na stejné místo dvakrát nejezdíme, ale prostě se nám zde líbí, navíc i pán domácí je příjemný.
Ráno nás probouzí Otík dožadující se mlíčka. Postupně vstáváme a připravujeme snídani. Během ní diskutujeme dílem o počasí a dílem o našem dnešním cíli. Počasí probíráme hlavně proto, protože včera pršelo. Dobalujeme poslední věci i svačinu a vydáváme se na cestu z Podkrkonoší do Krkonoš. Cesta trvá něco kolem čtyřiceti minut, po kterých parkujeme v Peci pod Sněžkou. Parkoviště se již povážlivě plní, ale obavy z davů nemáme, protože jistojistě všichni půjdou na lanovku. Letos ji mají začít demontovat a měla by zde po 63 letech vyrůst lanovka nová, moderní.
Jakmile si všichni nahodí své batohy a já Oťase jsme schopni vyrazit. Následujeme řeku Úpu i naši červenou turistickou značku. Posléze vidíme, že se na naší značce provádějí nějaké stavební práce, tak pokračujeme po silnici s tím, že se na ni někde napojíme. Bohužel žádné napojení nenacházíme, tak se rozhodujeme vnořit se do Obřího dolu a odbočit na žlutou, která vede do Modrého dolu. Cesta Obřákem netrvá příliš dlouho, cestu nám lemují výhledy na Studniční horu (1554,2 m), po chvíli se před námi se vynořuje Bouda v Obřím dole. Kousek za ní je naše odbočka. Najednou se zastavujeme a začínáme přemýšlet o vymyšleném. Jít na Sněžku, což je lákavé nebo na Výrovku dle plánu. Dle mne by Sněžka s ohledem na nejmladšího pochodujícího nebyla vhodnou volbou. Vlastně druhého nejmladšího, protože ten nejmladší se nese v krosně. Na mých zádech! No a ostatně ty davy, co se valily na lanovku, taky nevypadaly vábivě. Mně je to jedno, ale upřednostnil bych Výrovku, na které jsem ještě nebyl. Ostatní se chvíli dohadují, ale nakonec jdeme na žlutou. Před tím, než dorazíme do Modrého dolu, nás čeká první stoupání, ale zároveň i pěkné výhledy na Sněžku.
Modrý důl typickou horskou osadou, dokonce kulturní památkou. Na svahu pod Studniční horou jsou nepravidelně rozloženy roubené stavby, mezi kterými se pasou ovce, krávy i koně. Je to pastva nejen pro oči, ale působí to jako místo z jiného světa. Ne z toho našeho betonového. Pokračujeme k rozcestníku, kde nás žlutá posílá na červenou a zároveň do prudkého stoupání, dnes nejhoršího. Otíka začínají bolet nožičky. Naštěstí máme výhledy jak na Studniční horu, tak i na Sněžku. S Emčou i Tomášem čekáme na ostatní a větráme zpocená záda. Otíka taky vypouštíme, aby se protáhl a já se zbavil 15-ti kil. Poté co dorazí i zbytek ekipy štelujeme společné foto v pozadí se Sněžkou. Dvěma polským turistům ještě radím kudy do Špindlu a noříme se do nízkého borovicového porostu, který nás má dovést k Richterovým boudám. Od místa focení jde Otík opět po svých. U Richterových bud jen kontrolujeme naši pozici a kupujeme pohled. Naším hlavním cílem je Výrovka. K té vede silnice a vede do kopce. Otíkovi se už nechce šlapat a tak je dáváme do krosny. Cesta se nám stále zvedá, až za několika zátočinami se objevuje výrazná stavba Výrovky. Okolo je několik sněhových polí. Lákadlem je cesta na Luční boudu, ale my se jdeme naobědvat.
Po lehkém obědě nás venku čeká pěkná fujavice. Nandáváme na sebe teplejší svršky a loučíme se s vrcholovými partiemi a následujeme naší známou červenou značku. Té se ale vzdáváme u Chalupy na Rozcestí. Tady na nás čeká zelená. Na Rennerovky se nikomu nechce. Tak jak jsme metry v začátku nastoupali, tak je nyní musíme sejít. Snad je lepší jít do kopce, funět a potit se nežli jít z kopce. A to nás největší padák ještě čeká. Nad osadou Severka lehce svačíme a naposledy se loučíme se Sněžkou. Před námi je nejhorší úsek. Jednak mi přestal sloužit foťák, druhak nás čekalo klesání do Pece. A to byl nářez. Kolena dostala zabrat. Pecí jsme se propracovali až k autům a zamířili k domovu.
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
Soukup & David, Průvodce po Čechách, Moravě a Slezku, zelená edice
Krkonoše - východ, svazek č.12, vydáno 1996
Soukup & David, česko všemi smysly
Krkonoše, vydáno 2010
KČT, turistické mapy 1: 50 000
Krkonoše, č. 22, vydáno 2003
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář