2013 Krkonoše - Lučiny
Je to tak, už je to tradice. Letos se nám to nepovedlo v červnu, ale až na sklonku léta v srpnu. Řeč je o výletu do ZOO ve Dvoře Královém. Letos s námi jede Tonda. Berouňáci jsou na Slovensku.
Protože jsme dětem slíbili svezení lanovkou na Černou horu (1299 m), domlouváme se, že výlet naplánujeme na Lučiny. Pomalu se i návštěva této boudy stává tradicí. Letos tam půjdeme již podruhé. Poprvé to bylo v březnu a místy jsme se brodili po pás ve sněhu.
Parkujeme hned pod lanovkou a po zakoupení lístků se naloďujeme do jedné kabinky a míříme vzhůru. Nahoře už se tvoří trochu davy. My nejprve jdeme na rozhlednu Panorama. Rozhlednu udělali z předposledního sloupu původní lanovky na Černou horu. Otevřeli ji v roce 1998, poté co zprovoznili lanovku novou. Shora jsou působivé výhledy na okolní Krkonoše a je vidět i Sněžka. Ovšem dominanta je jiná. Nad stromy se tyčí kosmická raketa, tedy je to vlastně vysílač Černá hora, nápadně připomínající stavbu na Ještědu. Pěšinou se dostáváme k odbočce vedoucí po dřevěném chodníčku k černohorskému rašeliništi k vyhlídce. Kousek od Václaváku lovím fotky dvou motýlů, babočky admirál a babočky kopřivové. Zároveň v těchto místech pramení a vzniká Javoří potok, pozdější přítok Úpy. Zpoza lesa nás vítá Kolínská chata, kterou míjíme, abychom pokračovali dál. Na ní ale pravděpodobně končí většina turistů. Trochu nás překvapuje, že se zde po okolí čile staví. V boudě na Lučinách si objednáváme zasloužený oběd. Na cestě zpět míjíme Pražskou i Kolínskou boudu, ale k Václaváku nejdeme. Odbočujeme vpravo a míříme po modré k Zrcadlovým boudám. Po cestě lovím fotky zmije obecné a babočky osikové. Zmiji vidím poprvé. Po pravé straně máme stále mezi stromy výhled na Lučiny i nedaleké sjezdovky. Obcházíme po úbočí Zrcadla (1242 m), která si výškou nezadají se zdejší dominantou. Oťas, na to, že ho dnes čeká kolem 13 km, šlape statečně. Je to hlavně o tom, udržet jej nadšeného. Strašně rád hledá turistické značky a vede nás. Taky je sezona borůvek a tak se krmí.
Na Zrcadlovkách plánujeme zastávku na kávu a zákusek. Bohužel po příchodu zjišťujeme, že chata je zavřená což budí u většiny zklamání. Je to škoda, protože lidí se zde pohybuje docela dost a mohl to být kšeft. Dáváme si alespoň občerstvení z vlastních zdrojů. Usedáme na začátku šíleného stoupání, které nás má přivést k lanovce. Z modré totiž odbočujeme na žlutou a na kilometru a půl nás čeká více než 200 m převýšení. Na mapě to vůbec nevypadá hezky. Ve skutečnosti je to ještě horší. Raději jdeme s Otíkem první, zatímco vzadu se spřádají plány na moje zavraždění. Cestička je prudká, úzká, složená z vysokých kamenných schodů a zároveň je vidět hodně daleko před sebe. Otík co chvíli odpočívá, ale stále jdeme vpředu. Odměnou jsou nám alespoň výhledy po okolní krajině. Smůla jen, že proti svítí sluníčko a nejde moc fotit. Už se dá tušit konec a nás předchází Emča. Nahoře jdeme kolem majestátní Sokolské boudy, jež je pravděpodobně největší roubenkou u nás. Později byla pobita eternitem. Dřívější hotel v současnosti chátrá a je to škoda. Lanovkou jedeme zpět a pak do Trutnova.
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
Soukup & David, Průvodce po Čechách, Moravě a Slezku, zelená edice
Krkonoše - východ, svazek č.12, vydáno 1996
Soukup & David, česko všemi smysly
Krkonoše, vydáno 2010
KČT, turistické mapy 1: 50 000
Krkonoše, č. 22, vydáno 2003
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář